Klasická vs. moderní drezura



Nestává se moc často, že bych jako ryba plula s proudem, spíše naopak. Ani v oblasti drezury tomu není jinak. Když se dívám na ty, co mají být moderní drezuře vzory, zjišťuji, že takový sport vlastně vůbec provozovat nechci, a že si já osobně pod tím pojmem představuji něco dost odlišného. A takových se nás na semináři s Magdou Chlupáčovou, se kterou jsem díky tomu všemu začala spolupracovat a pozvala jí k nám na Berounsko, sešlo hned několik.

Klasická vs. moderní

Koně sice v obdélnících předvádí mnohdy obdivuhodné věci, ale většinou tomu něco chybí. Jsem opravdu velmi malá ryba, abych posuzovala co je správně a co ne, a kritizovala posudky a hodnocení dnešních drezurních rozhodčích, chraň Bůh. Jen dělám něco, co není vyloženě zakázané a nikomu tím neškodím. Ráda nad věcmi přemýšlím. Někdy dost kriticky. Při pohledu na ty výkony sice leccos obdivuji, protože bych to sama nedokázala, ale leccos také postrádám a nechápu. Je tam na mě moc síly, moc tlaku, moc napětí. Celkový dojem z dvojice mýma očima často postrádá lehkost, uvolnění, jakousi živou, přirozenou energii, chtíč. O metodách pak ani nemluvě (zarolovaných, vyvázaných i jinak strádajících koní je snad na internetu k vidění dost). Dle mého názoru dobrá drezura pomáhá, gymnastikuje, snad i „léčí“. Je to subjektivní, třeba nebudete souhlasit, nic se neděje.
Snažím se brát práci s koněm jako cestu, která by měla být obohacující a příjemná pro obě strany. Asi právě proto je řada věcí, co se mi na této drezuře dnešní doby nelíbí, a přesto se držím své představy, kam bych se chtěla dopracovat, a věřím, že se to dá i jemně. A hledám právě takové metody a postupy drezurní práce, které by s touto mojí filozofií nebyly v rozporu.
Své koně jsem si od počátku jejich spolupráce s člověkem „trénovala“ sama. Vím moc dobře, kde jsou mé slabiny, v čem tápu, kdy jen zkouším a riskuji, a naopak si poslední dobou uvědomuji i to, na čem stavím, co mí koně umí doopravdy dobře, a tedy co považuji za standard a naopak ostatní jen stěží hledají. Je to přirozené, že každý jsme nějaký a šlapeme si tak trochu svojí cestu podle toho, co se nám líbí. Více či méně tradičními postupy se mi snad podařilo vychovat si koně ochotné spolupráci. Koně, co důvěřují člověku, ochotně (snad i s radostí?) jdou do všeho, co je jim nabídnuto, moc se snaží vyhovět. Mají rádi vzájemnou harmonii a sami ji hledají. Když pak prvně sedám na mladé „nepopsané listy“, tak vím, že jsou připravené přijmout svou novou, jezdeckou etapu života psychicky. Déle jsem ale přemýšlela, zda existuje možnost připravit koně ze země i fyzicky na pozdější práci. Nemyslím tím kondičně, to přijde později samo. Hlavou mi vrtalo, jak lze koně připravit na váhu jezdce, pracovat s jeho vlastním těžištěm a rovnováhou, zda vůbec lze mladého koně naposilovat, aniž by byl svazován nebo jinak výrazně omezován. Zda by se nějak s hledáním této rovnováhy a síly mohlo pomoci i koním ježděným roky. A zda (a jak) to všechno půjde i s určitou volností.
Magda se těmito i dalšími otázkami zabývala již před pár lety. Dospěla při tom k podobným závěrům, že chce jít trochu jinou cestou, než kráčí tato „moderní“ drezura, a při pídění se po možnostech vyhráli její konkurz „klasičtí mistři“ ve smyslu docela odlišném. Lidé, co kráčejí ve stopách minulosti, ve stopách akademického jezdeckého umění. Konkrétně se inspirovala a inspiruje dodnes kombinací Bent Branderup a Philip Karl (http://www.equichannel.cz/renesance-akademickeho-jezdeckeho-umeni-podle-benta-branderupa , http://www.equichannel.cz/akademicke-jezdecke-umeni-v-podani-greetje-hakvoort ). Od loňského roku mají podobně smýšlející lidé možnost pozorovat práci ve stylu akademického jezdeckého umění i u Greetje Hakvoort, se kterou Magda pořádá kliniky v Čechách a sama je její žákyní.

Obnosky

Po jedné úvodní individuálních lekcÍ a celé řadě shlédnutých videí, jsem tušila, že tohle by mohlo být ono. Individuální přístup, klid a čas. Pracujeme na obnosku, nejprve ze země („groundwork“, tj. vysvětlování základů, pomůcek, pobídek, manipulace, základní práce s rovnováhou). V budoucnosti na to naváže práce na ruce (dalo by se připodobnit k přiježďování, probíhajícímu ze země, z prostředního kroužku obnosku se přechází na dva postranní), lonžování a konečně práce ze sedla. Někteří na ní ještě navazují prací ve volnosti (na níž se osobně těším nejvíce).
Nyní jsme na samých počátcích, stejně jako většina účastníků Magdiných kurzů a seminářů. Na úvod dne jsme měli posezení nad teorií našeho snažení. Diskutovalo se nad fotkami i videi, nad tím, co je podle nás správně a proč, jak toho docílit. I lidé, kteří neměli moc jasnou představu, si díky tomu udělali obrázek a účastníci s koněm pochopili, proč se jde po jednotlivých krocích a kam vedou. Navíc je viděli tak, jak mají v ideálním případě v budoucnu vypadat, což se vždy hodí. Vysvětlili jsme si jednotlivé pojmy, aby byly opravdu správně pochopené (například takt, rytmus, kmih). Na semináři s Greetje byly pro mne fascinující srovnávací obrázky, na kterých dala vedle sebe fotky koní před začátkem výcviku, z jeho průběhu a po ukončení. Rozdíly v nasvalení koní byly nádherně vidět i z fotek, vše docíleno jen prací ze země a z ruky v řádech měsíců. Koně se naučí přenášet váhu na záď, zadní nohy, takže se uleví jistým partiím vpředu, a naopak zadní část zvířete nádherně nabyde, kůň se stane od pohledu ještě hezčím a kompaktnějším, však to znáte.
Po teorii, kterou následovala diskuze na různá témata, jsme se přesunuli k samotné práci s koňmi. Mnozí měli na nose prvně obnosek, který jsme si vzájemně popůjčovali. Jak Magda tvrdí, a já s ní musím souhlasit, i na něm (stejně jako na ohlávce a udidle) se dá mnoho zkazit a koně otupit, proto je třeba dělat zpočátku pod dohledem někoho, kdo má zkušenost a naučí nás citu. Je dobré si nacvičit, jak s ním pracovat správně tak, aby kůň zůstal citlivý a jemný.
Při hledání a vybírání obnosků jsem váhala mezi zahraniční výrobou, která mnohdy finančně přesahovala moje představy, a různými „napodobeninami“ dražších obnosků, které ovšem nemají dobrou pověst a některé jsou navíc opravdu velmi tvrdé (někdy jen serreta potažená kůží). Pro práci jsou podstatné tři kroužky na nánosníku. Dají se sehnat v různém provedení, i jako součást některých bezudidlových nebo „multi“ uzdeček, u které jsem nakonec skončila já.

Základy, na kterých lze budovat

Základními kameny jsou laterální ohnutí, dopředu dolů, podkročení, vnitřní zadní noha (dovnitř plec), vnější zadní noha (travers, renvers) a obě zadní nohy (piafa, leváda).
Každý si tak pod dohledem prošel prvotní škálu „cviků“ za pomocí obnosku a tušírky:
1. Stellning a laterální ohnutí
Neboli sestavení v hlavě, kdy jsme se z postoje před koněm učili správně laterálně ohnout jeho krk- konkrétně první obratle, s přeskočením hřívy. Povedlo-li se ohnutí krku správně, následovalo správné ohnutí celého těla (v zastavení trochu hůře, ale přesto viditelné).

2. Dopředu dolů
Přerušovaným tlakem na obnosek za pomocí poklepů tušírkou shora na krk. Naopak zvednutí hlavy, v budoucnu směřující k celkovému vzpřímení koně, pak namířením tušírky na hrudní kost a opět za pomoci obnosku, dokud nebude zafixováno.

3. Houpačky
Přenášení váhy stojícího koně dopředu, dozadu, potom to samé ze strany na stranu a nejpokročilejší i diagonálně (nácvik na školní zastavení). Pro bližší představu je to cvičení svalů „jádra“, asi jako když sami balancujete na balanční desce.

4. Vodění
Vykročení a zastavení, následování na správnou vzdálenost, v požadovaném tempu, změny směrů i tempa, zastavení, zacouvání.

5. Podkročení zadní nohy pod těžiště
V začátcích prováděné na kruhu, nácvik koně k vlastnímu sebenesení.

6. Dovnitř plec
Aspirin jezdectví, základní drezurní cvik? Jistě, ale my se jí učili ze země, nejprve na kruhu, což je pro koně snazší, později na stěně. Sledovali jsme, kdy jde kůň v opravdu správné stopě a správně se podkračuje. Ze sedla už to půjde samo.
Někteří se dostali k nácvikům na 7. dovnitř záď, někteří již pilovali styl a vzájemně s ní vše kombinovali. Bylo fajn vidět a moci zkonzultovat přirozenou křivost koní. Někdy bylo výrazně viditelné, jak jedna strana koni nedělá sebemenší potíže, zatímco druhá je o poznání náročnější. Správným tréninkem se samozřejmě snažíme docílit protažení zkrácené a naposilování prodloužené strany a zlepšení práce na obě ruce.
Všichni si v průběhu dvou lekcí oddělených pauzou osahali hned několik efektů, jako vykročení od biče, ustoupení plecí, zádí, zacouvání, vysvětlení tlaku na krku a další. I pro člověka je to dřina, zkombinovat veškeré pomůcky s vlastní řečí těla je někdy nadlidský výkon :-).
Nachodili jsme kilometry pozadu, zadek mě bolí ještě teď. Bylo super pozorovat koně různorodých plemen i povah, jak se s našimi požadavky vyrovnávají a do jednoho se snaží vyhovět. Hmatatelný proces učení, kdy každý mohl přežvýkat myšlenku, byl odměněn, nikdo nebyl ve velkém stresu (i když chvílemi se přirozeně řešilo, kdo bude velet). Vyžadovalo to od koní disciplínu, ale nebylo to o velkém tlaku ani síle. Obyvatelé sportovního areálu, kde se mi seminář podařilo uspořádat, si museli ťukat na čelo, když za celý den nikdo nejezdil. „Co jste to tam proboha dělali?“ Nebyla jsem schopná ve zkratce odpovědět, tak snad alespoň tímto článkem se mi podařilo objasnit část naší snahy.
Neberu nikdy nic moc dogmaticky. I tato práce vede koně k disciplíně a je pravdou, že občas se na koně tlačilo trochu déle, než by mi bylo milé. Asi zejména proto, že jsme se ocitli na časově omezeném semináři a Magda se nám snažila předat maximum, nasměrovat na co nejvíce domácí práce a úkolů. Na utnutí lekce po deseti minutách, jak by mnohdy bylo ideálem, by nejspíš účastníci nahlíželi spíše negativně nebo smíšeně. Doma je ale třeba rozfázování, klid a čas zohlednit. Sama dělám hodně pocitově, chválím asi více, než by bylo třeba. Jeden den uděláme ohromný skok, druhý den toho po deseti minutách nechávám, protože vidím, že to nemá smysl (jak by s tím souhlasili klasici, to netuším). Je to skvělý způsob, jak koně naučit práci s vlastním tělem a jeho uvědomění, jak ho naučit ovládat jeho jednotlivé části, i jak sebou nechat manipulovat, aniž by se cítil ohrožen nebo omezen. Dá se pozorovat, že koně se učí i důvěře v člověka a jsou-li správně motivovaní (uvolnění tlaku, pochvala hlasem, pamlsek, pauza, ideálně kombinace), opravdu chtějí a maximálně se snaží vyhovět.
Jsme sice na začátku cesty, ale hodláme pomalu vytrvat a jít dál. Žádným velkým tlakem, pomalu a postupně. Za sebe opravdu jeden poznatek- je to na nás hrozně znát. Žádám-li například dovnitř plece a zádě připravené ze země potom ze hřbetu, koně vyhoví s uvolněním, lehkostí, skoro automaticky. V ruce nemám nic, je jedno co má kůň na hlavě. A to vlastně bylo cílem, že?

Dopředu dolů


A nahoru


Nácvik dovnitř zádě


Dovnitř plec


Stellning


Podkročení


Řeč těla v akci :-)