DEN PRVNÍ
Docela dlouho jsme nebyli nikde mimo Evropu déle než na tři-čtyři dny, takže loučení s rodinou i koňmi bylo docela těžké. Stejně tak jsme neměli moc jasnou představu do jakých podmínek letíme, a tedy co s sebou, jestli se bát, nebát, očkovat, neočkovat.. Ale čas utekl nesmírně rychle a tak jsme se v pondělí 14.května ocitli na Ruzyňském letišti. Celá česká ekipa (9 jezdců a 6 wranglerů) letěla rozděleně několika lety (přes Londýn, Istanbul atd.), my spolu s Pflugovými se švýcary letem přes Curich. Menším letadlem jsme byli za hodinu v nádherném městečku pod Alpami, kde jsme čekali 7hodin na let do Johannesburku. Vzhledem k tomu, že mi právě začal svatý týden před maturitou, snažila jsem se (po důkladné prohlídce všech obchodů v Duty free) něco málo naučit. Tím byla má snaha ukončena, neboť následující čas v Africe nebylo možné soustředit se na cokoli jiného, než na tamní dění, ale k tomu postupně..
Před 23hodinou večerní jsme nasedli do Airbusu a úspěšně vzlétli do 9800km vzdálené destinace, na africký kontinent. Letěli jsme ve výšce 10 000 metrů rychlostí kolem 900km/h. Přes mé počáteční obavy a nevolnosti v malém Fokkeru do Curichu jsem se přistihla, že noční signalizace turbulencí v tomhle velkém drakovi mě spíš otrávila, že mě vzbudila. Zkrátka noc uběhla rychle ve spánku a ráno, po probuzení letušek se snídaní se pod námi otevřel pohled na africkou zem- rozsáhlé lesy, políčka se zavlažováním, řeky a infrastruktura- vše bylo tak daleko a malé, přesto nádherné.. V devět hodin ráno jsme přistáli na dráze letiště Tambo v Johannesburku. Když nás pak propustili z letadla a absolvovali jsme pasovou kontrolu, v hale jsme se setkali se všemi ostatními členy týmu, kteří přiletěli stejně jako my ve skoro totožný čas z různých koutů Evropy.
Po přivítání a vyzvednutí zavazadel nás vyzvedl hlavní organizátor závodu Jan a vydali jsme se na zhruba 250km dlouhou cestu do Aldam Estate, do rezortu, kde se celé závody konaly a kde byla většina jeho účastníků ubytovaná-včetně nás. Po cestě jsme se dozvídali první informace o Africe jako zemi, o lidech a vytrvalosti a také jsme byli pozváni na milkshake, jako odpočinek v půlce trasy. Po příjezdu jsme se rozdělili do tří bungalovů, každý měl dva pokoje a dvě koupelny, velký obývák s jídelnou a kuchyňku. S námi se ubytovala Silva, Iva a Karolína a musím říct, že to s nimi bylo celý týden moc fajn!
Když jsme se vybalili, přesunuli jsme se níže k hlavnímu stanu, kde se jedlo, odehrávaly se zde veškeré ceremonie a také nám byli představeni někteří přítomní koně pro české jezdce, v padocích spolu s necelými čtyřmi sty dalších koní. Byl to ohromující pohled a koně vypadali hodně různorodě. Po večeři jsme se plni dojmů uklidili do bungalovů, zjistili, že nám neteče teplá voda (asi nejúčinnější metoda, jak nás přimět šetřit vodou!) a unavení ulehli pod slaměnou střechu nabrat síly na zítřejší den.
Bungalovy, v nichž jsme bydleli
Pohled na padocky (celkem ustájeno cca 360 koní)
DEN DRUHÝ
Ráno nás vzbudilo neskutečně silné, africké slunce. Voda se tu točí doleva. Po snídani vyrážím se Sebastianem (šéf ekipy) a místním šoférem do města (nejbližší je 50km, poblíž jen menší městečka) vyměnit eura za místní měnu a koupit některé nezbytnosti. Výměna peněz se však nedaří ani po projetí třech různých městeček a bank, a tak je Seb nucen vybrat zdejší měnu z bankomatu a eura si nechat. Při nákupu ve Sparu si připadám vážně exoticky, všude vrstva prachu, sehnat čokoládu téměř nemožné. Ale balené vody a sušenky se pořídit podařilo (mimochodem je tu levněji než v Česku), takže přežijeme!
Po obědě (kuřecí řízek+hranolky) se mě konečně ujala majitelka mého závodního koně Naomi, a šla mi ukázat Karabiba, 14ti letého arabského koně s bohatou vytrvalostní minulostí. Už při prvním pohledu na oba Naomi koně mi bylo jasné, že mám poměrně štěstí, což se pak potvrzovalo i dny příští. Ve 14 hodin jsme se domluvily na společné zahřívací a poznávací vyjížďce, jeli s námi i další češi na jejich svěřencích. A tak jsem prvně usedla na hřbet araba na africké půdě. Už při první jízdě, nijak dlouhé, se mi do očí lily slzy.. Seznámila jsem se tak s Karabibem, je to moc příjemný šimlík, pohodlný v klusu i ve cvalu, zvykla jsem si na jeho sedlo a naštěstí jsem zjistila, že za páku není třeba vůbec brát, že poměrně dobře reaguje na sed. Byla jsem nadšená!
Pomalu si zvykáme na zdejší poměry. Malá farma rovná se zhruba 200koní, pomalé tempo do prvního kola je kolem 20km/h, pak se má zrychlit. Čas tady utíká strašně rychle, všechno nasáváme plnými doušky, zdejší atmosféra je nádherná. Lidé jsou strašně milí, usměvaví a příjemní, o nás je neskutečně krásně postaráno. Večer zapínáme televizi a bavíme se chvíli u Drtivé porážky s africkými aktéry, když se postupně střídáme v koupelně při přípravách na večerní úvodní ceremony.
Zahajovací ceremonie proběhla ve velkolepém stylu. Vstup byl jen pro zvané, všichni byli společensky oblečení (o naší ekipě se to bohužel moc říci nedalo) a celý večer se postupně představovaly týmy s trenéry a jezdci. Na podium byli také vyzváni šéfové ekip (obzvláště turecký šéf měl hodně vtipnou prezentaci :-) ) včetně Sebastiana, který poděkoval afričanům za pozvání a představil české jezdce. V druhé polovině večera jsme také předali Janovi jakožto hlavnímu organizátorovi skleněného koně (byl fakt krásný) jako poděkování.
KARABIB
S majitelkou (na její kobyle) vyrážíme na poznávací jízdu.
DEN TŘETÍ
Předzávodní den, naprosto všichni koně jsou již na místě. Atmosféra houstne a všichni už se připravují na zítřejší start. Začlo to hned ráno po snídani. Ve stanu vyrostla ohromná továrna na palačinky, kterou jsme hojně využívali po celý zbytek pobytu- důchodci vyráběli ve velkém a výtěžek z prodeje šel na opravy a budování kostelů. A chutnaly báječně.. Po snídani jsme s Naomi začly chystat koně na vstupní veteriny. Jako češi jsme měli skoro ve všem hrozná privilegia, až mi bylo vůči stovkám jezdců trapně, když jsme předbíhali řady na vážení, abychom nemuseli čekat a podobně. Vážili jsme se úplně všichni včetně juniorů, má váha byla i s vybavením 64kg, což je pro Karabiba výhoda dle slov Naomi. Vstupní veteriny probíhaly na už přichystaných drahách perfektní úrovně- rovné, bez jediného hrbolu, posekaná tráva, všechno přesně vytyčené. Na koncích každé dráhy byly vyvěšeny tabule, které ukazovaly tepovou hodnotu koní- o nějakých spekulacích a osobních sympatiích vet-jezdec zde tedy nemusely být vůbec obavy. Jak nádherně tu vše šlapalo si jezdec z českých poměrů dokáže nejspíš jen stěží představit. Vstupní veterinu jsme tedy absolvovali úspěšně, navíc bez čekání. Pak následovalo proškolení od Naomi o Karabibových tepech (má žaludeční vředy a díky tomu hoodně nestálý a kolísavý tep, jak jsme se druhý den přesvědčili) a o jeho ideálním tempu. Nakutý je na všechny 4 podkovy s podložkami, takže jsem docela klidná a o krmení už víme také téměř vše, je čas opět sednout do sedla a jet se proběhnout.
Tentokrát vyrážíme na trasu, jedeme její začátek a vracíme se do cíle, kde nechávám koně napít a rozkoukat-prostor se plní věcmi pro chlazení, vše je krásně vyznačeno a nikdo "nebuzeruje". Dnes jsme oddělili Naomi koně od sebe, abychom se vyhnuli zítřejšímu záchvatu nafixovanosti, což se také povedlo. Po ježdění zveme majitele koní (z letiště totiž dorazil i Naomi manžel) na kafe a vyzvídáme. Ukazují nám fotky z Kapského města, kde žijí, porovnáváme vytrvalost v Čechách/Evropě a zdejší. Odpoledne se opět chýlí ke konci a začíná technická porada před závodem, po které nám rozdali GPS lokátory, abychom v průběhu závodu byli jako jednotliví členové týmů vidět na plátně.
Noc před závodem je neklidná, i tak se mi na pár hodin daří usnout a ze sna se téměř neprobudím celý páteční den..
Vstupní veterinární kontrola, klus
Fronty na vážení
DEN ČTVRTÝ
V 5:30 nám zazvonil budík, ale ve snu jsme zůstali. Před šestou hodinou už jsme byli u koní a pomohli Naomi nachystat se na start v 6:40. Na sobě máme pět vrstev oblečení, na kůži namazaný opalovací krém. Teď je ale teplota kolem nuly a na zemi jinovatka. Čas letí, sedláme, uzdíme a když Naomi zmizí z obzoru, nasedám na Karabiba a jdeme se zahřívat. Na hlavě mám kameru zapůjčenou od Míši Litovové, abych zvěčnila průběh prvního kola (původně bylo v plánu si ji pak vystřídat se Silvou, jenže paměť dovolila natočit jen 2/3 1.kola). Na startu je dychtivých 110koní, seniorů odstartovalo 130 a lehká váha, která bude startovat 20 minut za námi, prý čítá kolem 140 dvojic. Mráz mi běhá po zádech a čas neúprosně letí. Zamávám svému wranglerovi, který tentokrát zůstává v cíli a vyrážím v ohromném stádě vstříc 120ti kilometrové trati pod africkým sluncem..
Slunce právě vychází, všude je strašné množství prachu zvířeného kopyty. V hlavě mi zní tóny U2 a jejich Beautiful Day, kteří nás z repráků vyprovázeli na trasu. Pocity, které zažíváte na hřbetě koně, se kterým se znáte dva dny, přesto je neskutečně lehko ovladatelný a tak povědomý těm mým, s ohromnou chutí jít dopředu, jet co to dá a porazit všechny hned, teď a jednou provždy, jsou nepopsatelné! Každý metr závodu byl zážitkem, každý cvalový skok a každý pohled okolo. Každý paprsek, který se pral o své místo na obloze skrz modrou oblohu s odcházejícím jižním křížem..
Cváláme celé první, 40km dlouhé kolo africkou přírodou. Karabib nechce pít, jede, ví co dělá. Projíždíme pastvinami s dobytkem, který rozháníme a kterého se žádný z koní nebojí. U každé brány stojí hlídač a poblíž osamělých stavení, které míjíme, stojí skupinky černých domorodců, kteří nám fandí s jejich typickými pokřiky. Trať pod kopyty je vyprahlá, prašná a místy kamenitá. Jiné je to až v druhém kole, kde potkáváme louže a asfaltové cesty. Každé maximálně tři kilometry je napajedlo (na pastvinách pro dobytek), ze kterého koně mohou pít a jezdci je chladit, pokud mají vhodnou nádobu. Když se otepluje a zem začne paprsky odrážet, trať se začíná plnit i auty s pitnou vodou pro jezdce, takže každý dostává vodu od černošského obyvatelstva. Veteriny zvládáme úspěšně, i když poněkud ve stresu, díky tepu, který po chvíli chlazení spadne na 60 a střídavě stoupá a klesá na 80 a zpět. Postupně ale nacházíme systém akcí, které je třeba udělat pro udržení tepu při dolní hranici a vet.kontrolou vždy projdeme (přestože pozorovat minutu měnící se tep na elektronické tabuli je hodně morbidní). Rychlost našich prvních kol byla 22 a 20km/h, s rostoucí teplotou ale zpomalujeme a mnohem častěji děláme zastávky u waterpointů. Cíle jsme dosáhli krátce po druhé hodině odpoledne, závěrečnou veterinou jsme naštěstí prošli v pořádku. Karabib vypadal opravdu skvěle, jako profesionál se po vykrokování a zavedení do padocku napil, najedl a trochu si zchrupnul. Hůře na tom byla jeho stájová kolegyně, která byla vyloučena na metaboliku i kulhání. Ale s péčí veterinářů se postupem času dávala dopořádku.
Po obstarání koně a po jídle jsme šli do prostor cíle pozorovat další dojíždějící čechy. Naděje na umístění ČR v týmech byly v obou kategoriích pohřbené, protože ze 4 jezdců dojeli vždy 3. I tak to znamenalo slušný úspěch, neboť na klinice ten den skončilo 44koní.. Uklidňovalo mě jen to, že jsou zde v dobré péči a někteří šli na kapačky "jen" z důvodu dehydratace nebo snad i preventivně. Večer jsme jen obstarali koně, udělali hygienu pod teplou, sousedovic vodou a usli..
Vyrážíme!
Water point uprostřed jedné z pastvin
DEN PÁTÝ
Budík jsme měli nemilostrdně na 7:00. Den jsme začli kontrolou koní (ti mí byli zrovna na procházce s Brightonem, Naomi groomem), snídaní a následovalo vyhlašování výsledků. Přečteny byly jména všech dvojic, které dojely. My s Karabibem jsme se umístili na 22.místě v FEI soutěži CEI**j+yr! Kategorií zde bylo mnoho, národní soutěže, mezinárodní, lehká a těžká váha.. to samo o sobě vypovídá něco o tom, jak oblíbená je vytrvalost v Africe a kolik lidí a koní se jí věnuje (dle slov Jana je zde 14000 registrovaných enduro koní!). Vítězové sklidili potlesk a posbírali krásné ceny. Časy těch nejrychlejších se blížily 25km/h.
Několik závodníků se vydalo na cestu domů, my jsme byli naloženi na korby aut a jeli jsme do Winburgu, kde jsme si nakoupili potraviny a sladkosti (popcorn, sušenky, čokoládu, ale také bramborové lupínky s octovou příchutí- pro hraní na Faktor strachu..). Také jsme byli dovezeni na lví farmu, kde jsme viděli tyhle nádherné robustní kočičky (i bílou!). Celý den byl krásný, jen nohy nás trochu bolely po včerejší jízdě. V podvečer jsem byla poděkovat Naomi za půjčení koně, za všechno, co pro nás naprosto nezištně udělali (jeli sem 14 hodin!) a jelikož velký jídelní stan pomalu mizel, na večeři jsme šli do restaurace Aldam Estate- nádhera. Ochutnali jsme jejich specialitu (poridge s kuřetem), vychutnali si jejich sladké dorty a po zbytek večera jsme až do rozloučení mluvili s Annou Marií o Africe, Evropě, o koních a o závodech- dozvěděli jsme se nádherné detaily o závodech v Namibii a Botswaně, které bych díky vyprávění někdy chtěla zažít. Celý večer byl nádherný a příjemný, stejně jako každý den tady..
Večeře
Cestou na lvy, 110km/h!
DEN ŠESTÝ
Už samotné ráno začalo loučením, a tedy docela smutně. Většina koní během večera a noci odjela, takže i všechny místa, která žila, najednou posmutněla. A v šest hodin ráno se na cestu vydala i naše africká majitelka s manželem, groomem a koňmi. Pomohla jsem Karabiba nachystat na cestu, rozloučila jsem se se všemi, směla jsem ho naložit do vozíku a pak už jsem jen mávala, měla jsem sucho v krku, odjížděl mi kůň, který mě nesl 120 kilometrů, který fungoval na myšlenku a byl mi hodně blízký. Večer mne od Naomi potěšila zpráva, že dorazili dobře, s jednou přestávkou na odpočinek koní. Při návratu k bungalovům už na mě čekal Tom a šlo se na snídani. Po ní pro nás bylo nachystané překvápko. Naložili nás do autobusu a během odpoledne jsme projeli celé okolí Aldamu. Předchozí dny jsme vůbec netušili, že na druhém břehu jezera a vlastně všude kolem nás žijí (na vlastní oči spatřené) žirafy, zebry, pakoně, opice, kudu a přímorožci s nosorožci! Celý den jsme nadšeně jezdili po této "game" a fotili vše, co se mihlo. Bylo to něco naprosto odlišného od ZOO, protože tady zvířata žila volně, měla k dispozici stovky hektarů a tedy i přirozeně.
V závěru jízdy, po zhruba pěti hodinách neustálého ohromeného pozorování krajiny se mi splnilo přání a vykoukla na mě dokonce surikata, kterou jsem se tak perfektně naučila předvádět při jednom z rozhovorů s Naomi :-))). Večer už jsme museli začít balit, protože zítřejší odjezd na letiště je plánován na ráno, po snídani. Musím přiznat, že se nám vůbec nechtělo. Nic (snad kromě rodin a koní doma) nám tu nechybělo, měli jsme se jako v bavlnce a návrat do reality, mimo tyto usměvavé a bezstarostné lidi, nás děsil. Týden utekl jak voda..
Žirafy jsme měli šanci vidět na pár metrů!
Opice přímo obsypaly náš autobus a byly nádherné!
Celá česká výprava, zleva dole: Karolína Pflugová, Tomáš Pflug, Silva Lorenzová, Mirek Drásal, Martina Drásalová, Sebastian Sehnal; nahoře zprava: Helena Terberová, Peter Reichmann, Jan, Iva Filakovská, Líza Kopecká+Pavel Kopecký, Natálie Terberová, Tereza Kucharská+Tomáš Frolo, Dana a Petr Hladišovi.
DEN SEDMÝ
Poslední snídaně s výhledem na přehradu, poslední svítání. Odjezd do Johannesburku a dlouhé čekání na letišti. Přišla nás navštívit velvyslankyně JAR, od které jsme se dozvěděli zase ještě o něco více informací o této zemi, zase z trochu jiného úhlu pohledu. Byli jsme pozváni na kávu a po ní jsme natočili krátký "rozhovor". Čas na letišti utekl opět jak voda a my, poměrně smutní, vydali jsme se na 10.000km dlouhou cestu domů.
Celá tato akce byla naprosto jedinečná a nezapomenutelná. Poznali jsme lidi, jejich mentalitu a poměry, ale i přírodu a koně na kontinentu, který pro nás byl tajemný sám o sobě. Každá minuta strávená v Africe byla prožitá naplno a já za tento zážitek mohu jen děkovat. Jsem vděčná afričanům, kteří nás pozvali, lidem, díky kterým jsem tam mohla odletět (rodina, holky od koní, pan Stránský a jeho sponzorský dar), Tomovi, který mi pomáhal. Jsem nesmírně vděčná také Naomi, která mi půjčila kvalitního koně, o kterém se mi ani nesnilo a přivezla ho pro mne takovou dálku. Jsem moc vděčná organizátorům- Janovi a AnnaMarii za to, jak se o nás starali, co všechno nám poskytli a co jsme díky nim zažili. DĚKUJI!!!
Reportáž ČT4 Sport