Byl to zážitek od začátku až do konce. Když v úterý 1. září dorazil tým ke mě domů, abychom zítřejší ráno mohli vyrazit na štreku dlouhou přes 500kilometrů do Maďarské Bábolny, až tehdy mi došel fakt, že sen, dostat se na mety nejvyšší-světové se plní. A tak začíná další velkolepé dobrodružství díky tomuto kouzelnému sportu, díky Endurance. Po šesti hodinách s Chositou ve vozíku se ocitáme na půdě slavného hřebčína v Bábolně, kde kdysi vzniklo plemeno Shagya a kde dodnes produkují úspěšné výstavní kousky jak Shagyí, tak plnokrevných arabů. Chosita se ubytovala v mobilních boxech vedle dalších nejlepších českých koní, v tomto případě reprezentantů: Wellfare, Poesie, Modem, Arista. Následovalo ubytování všech členů dream týmu- Toma, Filipa, fotografky Verči, ale i Tondova týmu- Dáša a dvě malé wranglerky, jejichž jméno ani jednou nezaznělo (nebylo o nich moc vědět) :-). Po zabydlení se nás ujala šéfka naší ekipy- Kristýna Veselá, která s námi oběhala potřebné věci- (VIP kartičky, povolenky ke vstupům, mapy, údaje, čísla..) a byl večer. Unavení po cestě uleháme do stanu a budíme se do dalšího, rozžhaveného, čtvrtečního rána. Tondův tábor vyráží k Balatonu, zatímco my hrajeme karty, bavíme se s ostatními, venčíme kobylku a večer jdeme na přehlídku koní do samotného hřebčína, která je zajímavá a příjemná. Den utekl opět velice rychle, po hygieně opět uleháme, jen usnout nebylo snadné díky diskotéce ve stylu techno z nedalekého jídelního stanu, která pokračovala celou noc až do třetí hodiny ranní, kdy tedy konečně usínám. Ráno jsem jak praštěná palicí, ostatní technařské tóny tolik nepoznamenaly, nicméně snažím se fungovat. Chosita jde na další kraťoučkou procházku rozhýbat se před závodem, počasí se kazí, vstupní veteriny začínají. Nejprve v boxech zkontrolují metaboliku koní, poté na klusových drahách chody. To vše podle harmonogramů dle abecedně řazených států. Všichni čeští koně bez problémů prochází, jen Modem se postaral o adrenalin když v důsledku nadupání nebyl schopen pár metrů klusat, nýbrž skákal do vzduchu, kopal okolo a neustále nacválával. Veterináři mu dali další šanci po skončení všech ostatních prohlídek a Silva tak běhala a běhala až se hřebeček uklidnil a nakonec prokázal, že jde čistě a nohy ho nebolí. Od dvou hodin byl zahajovací ceremoniál, kde jsme se jako češi předvedli v národních barvách a naše jména byly přečteny v maďarském jazyce :-). Kchujšaršká, těší mě! Večer je poslední schůzka českého týmu před samotným dnem D. Dozvídáme se, kolik pořadatelé typují rychlost v prvním kole (až 30km/h), vyslýcháme rady týmové veterinářky Lucie Kalové a napětí+nervozita stoupá. Konečně mi to dochází, konečně si uvědomuji, že o nic víc už nikdy nepůjde. Zítra ráno, zítra poprvé vystartuji s nejlepšími koňmi světa na trať dlouhou 120km. Večer jdeme jíst do stanu opékané brambory a pak se vracíme do svého stanu, kde uleháme již za doprovodu sílícího deště a větru, s hromy nebezpečně se přibližujícími. Po včerejších techno hitech neuvěřitelně příjemná změna, nervy nenervy, usínám během okamžiku.
V noci nás budí rachot a volání někoho z čechů. Vítr značně zesílil a voda z nebe padá také neuvěřitelně. Stan české základny přepadl vzhůru nohama, a tak se někteří v noci museli dát do boje s přírodou a tuto situaci vehementně řešit. Ráno se budíme před šestou a vše je v plném proudu. Voda je všude. Čeští koně byli v noci přestěhováni z mobilní stáje pod normální střechu, jelikož se uličkou mezi boxy začala valit řeka a hrozilo vytopení. Vyskakujem ze spacáků a letíme tedy za kobylou, cestou se dozvídáme že start je o hodinu odložen, tedy na osmou hodinu. Chosita je naštěstí v naprostém pořádku, kýbl upitý, seno v hubě a klidný výraz na tváři. Uff. Pleteme tedy copánky, stěhujeme k boxu věci na sedlání a já se jdu pomalu oblékat. Po dlouhé době jsem do sebe ráno nemohla nic moc dostat, žaludek skutečně stažený nervozitou. Čas letěl, fanoušci přijeli (máma, táta, naše dvě známé holky) a já před půl osmou nasedám na kobylku a jdu krokovat do prostoru startu, kde se pomalu scházejí účastníci 26 zemí světa. Chosita sama atmosféru cítí, je napružená, užuž aby se běželo. Vyslechnu ještě několik přání abychom ve zdraví dojely, krokuji vedle Markéty s Wellfare, koně se začínají pomalu řadit před startovní bránou. 10,9,8,7,6,5,4,3,2,1, START. Byl to nejdramatičtější start v mém životě. Kam se hrabou české zetka, tentokrát to všichni ze zastavení odpálili tryskem skrz bránu a řítili se po trase prvního kola, měřící asi 36km. Zatínám otěže v pěstech, zuby, nohy, a držím se. Jen se udržet, tempo poleví, kobylu stáhnu, to bude dobrý, slibuji si. Nelepší se to a nelepší. Našponovaní a vyhecovaní koně pádí krajinou bez ohledu na povrch. Pádí, pádí, cval a trysk, bez přestávky. První kilometry se držím ve skupině. Na úzkých místech začínají strkanice. Každý se snaží co nejvíce dopředu, každý se dere, bojuje, předjíždí v zatáčkách, nastávají kritické situace. Koně šílí, trasa je rozbahněná a louže dlouhé až několik set metrů některým dělají problémy-ostatní koně do sebe narážejí a brzdí, kopající nahánějí v takové tlupě hrůzu. Jsem ráda, že červený fábor v ocase mám, čistě z výstražných účelů. Na prvním chladícím bodě nastává zmatek. Kde mám wranglery? ne, stejně pít nechcem, není nic potřeba, tohle nepřežiju, asfalt nesmírně klouže. Chosita využívá mé slabosti v rukou a předjíždí napájející se koně cvalem dolů po asfaltu. V očích mám smrt. Ujeli jsme tlupě. Před námi je v dálce hlouček těch prvních, úplně nejrychlejších. Začíná se mi to líbit. Jdeme si vlastním tempem tak, aby nás nedojela tlupa za námi ani abychom nedojeli my tu před námi. Jdeme uprostřed nich samy a vzdálenosti se zvětšují. Úleva. Všeho-rukou, nohou, psychiky. Pomalu cváláme, udržujem rozestupy a bojujeme s bahnem a loužemi po celé délce trasy. Druhý chladící bod a nebojím se zastavit a napít. Úžasné. Pokračujem pohodlným cvalem dál a začínám cítit bolest kolene. Výborně, říkám, si, proč já jen nemůžu jet ve svém otestovaném Podiu a musím se trápit v záchodové skočce? Ale co.. když musíš, tak musíš, zatínám zuby a dojíždím první etapu. Trasa je vážně náročná, uklouzaná a neuvěřitlně hluboká, zejména kilometr a půl před cílem, kde čerstvá oranice působí po vydatné bouři potíže mnoha dvojicím. Někdo sesedá a jde vedle koně (po chvíli vzdává jelikož se brodí po kolena), ostatní jdou krokem a modlí se o šlachy, nohy, podkovy. Ten kilometr a půl krokem v hloubce zabral zhruba 10-15minut, vysál koňské síly a do cíle tak vjíždím pomalu, abychom co nejrychleji natepovali. Dojeli jsme jako první z čechů. Tom chladí, Filip plní lahve, Tonda se také snaží, veterinářka měří tepy a kontroluje stav. Po pár minutách vstupujeme do veteriny, kterou absolvujeme bez jediného problému. Nastává přestávka. Dávám si Ibalgin, sedím a koleno se lepší. Dojela Poesie a musí na re-check. Dojela Wellfare a na metaboliku je vyloučena (ve finále je hlavním důvodem říje kobylky), což mě vůbec nepotěšilo, MOJE favoritky vypadly. Čtyřicet minut opět děsně uteklo, pomalu se sedlá, já zase nasedám a jedu vstříc druhému, kratšímu kolu (24km), které ubíhá mnohem rychleji a ve kterém předjíždím několik koní. Na chladících bodech už se dá chladit i pít, pole koní je více roztrhané a prořídlé, proto se nám více méně daří jet stále osamoceně, což je příjemné. Chosita nejeví známky jakéhokoli problému, je úžasná. Za hodinu jsme zpět v cíli a v opět výborném čase za pomoci veterinářky vstupujeme do vet-gate. Veterináři se nelíbí barva kobyliných dásní, jsme proto nuceni absolvovat recheck. S menšími obavami tedy trávíme přestávku, s Tondou se dohadujeme o tom, zda dát nebo nedát elektrolyty. Naštěstí Dr. Kalová stála na mé straně a tak se po napití elektrolyty podávají. Re-check je úspěšně zvládnut, jen sliznice má C, prostě se nelíbily. Jelikož je ale vše ostatní v pořádku (dehydratace, chody, peristaltika..), vyrážím i na třetí etapu bez obav. Jedeme samy, trať je čím dál tím více rozbitá pod návalem stovky koní, kteří tudy už projeli. Někde je tedy nutné výrazně zpomalit, jinde naopak nabíráme větší rychlost (převážně v lesích, kde vodu vsákly stromy více než jinde). Koleno je po přídavku Ibalginu a zkrácení třmenů v pohodě, a tak si užívám atmosféru i teď. veterina v pořádku, i když sliznice stále C. Re-check je tentokrát povinný pro všechny koně startující do posledního kola a tak přestávka opět uteče ještě rychleji. Letí to, sedím na kobylce a startujeme do posledního kola! Zbytek českých jezdců se také drží na trati i když s výraznější časovou ztrátou, ale všichni zatím ve zdraví jedou, což je důležité. A poslední kolo? :-) nejlepší ze všech! Jak po ukončení závodu konstatoval p. Terber, poslední kolo se v mém případě nepočítalo na km za hodinu nýbrž na čmoudy předjeté za hodinu :-))). Ano, my s Chositou si v tomto posledním kole vychutnaly porážku přesně těch čmoudů s Qataru a Emirátů, kteří ihned po startu šíleli a hnali se dopředu. A tak jsme předjížděly utahané koně nejen z jihu a šeptaly si potichu- jeden, druhej, třetí, čtvrtej, pátej- to neni možný a skutečně jim ukázaly záda. Moji chladiči si toho na posledním chladícím bodě všimli a ani neremcali, že nechcem pít, jelikož jsme pily na jednom z dobře dělaných "water pointů". Nastává posledních 10km do cíle, které vedou podle silnice na travnaté ploše. Nastává dostih. Chosita své síly plně využívá a do souboje se tedy zapojujem. Dva němci odpadají po dvou kilometrech trysku, přede mnou je tuším australanka, belgičanka a švédka. Jsem rozhodnutá se jich nepustit (samozřejmě jsme tak přichystaly skvělou podívanou kolemjedoucím wranglerským vozům včetně našeho), ale v závěrečné oranici přeci jen výrazně zpamaluji alespoň do pomalého klusu, zatímco holky tempo drží ve cvalu a řítí se do cíle. Srdce mi buší víc než je obvyklé. Blížím se do cíle toho největšího závodu na světě. Předjela jsem několik čmoudů a dalších národů, kteří tempo přešvihli a vidím je teď na začátku oranice, zatímco sama už z ní vyjíždím. Mám náskok a udržuji ho pomalým a jistým klusem do cíle, kde začínají nervy větší než obvykle, hlavně abychom prošly a zklidnily. Máme na to půl hodiny, i tak po patnácti minutách vcházíme na jistotu do veteriny a vylézáme s pocitem, který popíši asi těžko. Chosita a já, spolu s mým týmem a lidmi co se spolu s námi snažili jsme to dokázali. Všichni jsme dokázali dojet tento prestižní závod, ve zdraví, v pohodě a ve skvělém čase, se ztrátou 35ti minut na Emirátského vítěze, navíc jako historicky první češi, kterým se to povedlo. Radost je ohromná, gratulují všichni čeští účastníci zájezdu a každý potichu typuje, kolikátá jsem asi tak dojela. Sama to vidím na místo mezi 20ti až 30ti, Tom však přinese neuvěřitelnou zprávu- my všichni jsme dokázali dojet na 18tém místě!!! Pocity trvaly, zbývalo však ještě pořád držet palce zbytku týmu, který byl na trase. Když všichni v pořádku dokončí, budeme hodnoceni jako tým a máme šanci na dobré umístění. Jako první po mě přijíždí Poesia, která úspěšně absolvuje veterinu, po ní s větším časovým odstupem obě brněnské holky- Kateřina Hemzalová na Aristě i Silvie Lorencová na Modemovi, a obě také tak procházejí úspěšně veterinární prohlídkou. Český národ slaví úspěch. Kameramani točí další vyčerpávající rozhovory, všichni nabyti radostí klábosí a užívají si ten fakt. Dojely jsme mistrovství světa rychlostí 20,167 km/h v čase 05:51:04!
Sobotní odpoledne uteklo velice svižně, jak už to tak bývá. Všichni nabyti euforií, se po úklidu koní a věcí na chlazení pomalu došli do stanu najíst. Nadšení z výsledku se opět uklízíme ke spánku, ale po pěti minutách kdy už je kolem mírumilovný klid by se ve mě krve nedořezal. techno se ozývá nejdříve tiše, pak ovšem zesiluje a v jídelním stanu se i v den závodu koná velká diskotéka ve velkolepém stylu, která opět doléhá nejen ke všem stanům všech lidí, ale i ke stájím unavených koní. Místní bohužel nemají soudnost. v noci po náročném fyzickém i psychickém výkonu tedy vůbec nespím. Ráno jsem jak mrtvola, místo Ibalginů polykám Nurofen proti začínající chřipce a je mi hrozně. Vyhlášení na koních je na sluníčku skoro nekonečné, ale výsledky že český tým je celkově 8. ze 17 potěšily, takže alespoň něco. Ceny ovšem přebrali pouze první tři, ti na bednách a zbytek se jen ukázal a opět odkráčel. Pak se ale dočkávám, odsedláváme kobylku, balíme a odjíždíme směr Tábor, kde v pořádku vykládáme Chositu a loučíme se s Hrdiny a následně směr Benešov, kde vykládáme Verču, přes Lužce, kde necháváme vozík na Karlštejn, kde konečně pozdě po půlnoci uleháme a budíme se až krásně dopoledne, nabyti tichem naší malé chaloupky na samotě u lesa. Po příjemném obědě v nedaleké restauraci a vyklizení auta chlapi odjíždějí směr Jeseníky a pro mě tak končí celá tato úžasná, velkolepá a úspěšná akce. na závěr nesmí chybět díky- mámě za sponzoring a platby, pomoc na závodech, Tomovi za wrangleřinu, Verče za fotky a Tondovi za poskytnutí kobylky a splnění onoho snu, o kterém jsme loni v Mostě snít začli. Děkuji všem!