Byl to zvláštní pocit, po dvou letech vyrážet na cestu do světově známé Bábolny, kde jsme si v září 2009 užily s Chositou boj o přední příčky na Mistrovství světa. Tentokrát jsme na stejně dlouhou trasu zabalili naší Sirču, se kterou bylo v plánu absolvovat juniorský závod jakožto kvalifikaci na Mistrovství Světa, které se bude konat letos v UAE a na které s největší pravděpodobností nebudou finanční prostředky, pokud se šejk nerozhodne sponzorovat cestovné. Vyráželi jsme ve čtvrtek 28.dubna tentokrát ve čtyřech- do týmu T+T+S přibyla ještě Sára (Karel, Saruman, no prostě ta chrochtavá postelová součást naší rodiny). Cestu jsme zvládli- po absolvování D1 už to byla paráda po slovenských i maďarských dálnicích. Do cíle jsme přijeli v půl deváté, nakrmili koně i sebe a uložili se ke spánku. Zázemí opět nemělo chybu- sprchy, perfektní boxy, padocky ve stínu, veteriny, dostatek všeho, prostě opět mistrovská úroveň. Dokonce byli milí v officu, ušetřili jsme tudíž mnoho eur za box a kobylce tak noc před závodem nenatekly nohy, prostě úžasné! Ve dvě hodiny v pátek byly vstupní veteriny. Polovina prohlídky probíhala v boxech, klus pak na klusových drahách venku. Přesně při zahájení boxové části se spustila taková bouřka, že u koní zavládla panika, řev a šílenství a hodnoty tepů v tu chvíli asi nebyly moc směrodatné :). Při klusu se již klasicky zvedla moje hodnota na maximum, jelikož nám opět hrozil vyhazov. Dostali jsme nakonec B, s tím že kulhá ale že teda uvidíme po prvním kole. Asi si pak umíte představit, v jaké náladě se odehrával zbytek večera s těmi (přece na 1 blbý 40km dlouhý okruh zbytečnými) přípravami.
Ráno v šest hodin jsme zatleskali startujícím stošedesátkám a jali se sedlat. Povedlo se mi ztratit klíče od auta, naštěstí odemčeného, takže náš osobní start probíhal v panice a se slzami v očích že jsme bez chlazení. Sirhael opět předvedla její "ušní rituál"- je to již zvykem, že dá vždy na startu pravé ucho totálně ke krku (samozřejmě že v něm nic nemá) a takhle dementně se šklebí na každého kolemjdoucího asi až na třetí km klusu, kdy ten "tlak" povolí. Moc tohle gesto nechápu, děsně mě rozčiluje, ale zabránit mu nejde (i když už jsem promýšlela čabrakový mechanizmus). Trasa byla sympatická- části byly stejné jako kdysi v září, části úplně nové a tvrdé. Každopádně atmosféra přírody mnohokrát převyšovala onen podzim- žlutá řepka v kontrastu s černým nebem, ze kterého pár bouřek sprchlo, voňavé stromy, barevno, krásně. Odkochaly jsme se prvním kolem. Klíče Tom našel v tašce, takže už na desátém km nás stihl. Nekulhala. Do veteriny jsme vlezly po minutě a půl, prošly jsme skvěle. Hm, tak teda ještě dvacet, to už bude slušnej trénink, začali jsme veselit :-). Okruh 20 byl fááájn, utekl rychle a odjely jsme ho spolu se slovenskou seniorskou kolegyní v poklidu. Říkaly jsme si, že pokud nás chtějí vyhodit, je nejvyšší čas- byly jsme totiž obě v půlce a ve třetím, 40km dlouhém kole jsme očekávaly krizi. No, ale ono ne. Dokonce chody A a celkové vzezření také tak. Tak teda 100km trénink, to už je skoro moc. Třetí kolo bylo děsné, krize totiž fakt přišla. Jenže ani ne tak na koně jako na nás. Nepochopitelně jsme jich měly obě plné ruce, střídaly jsme se ve vedení abychom si za zadkem navzájem trochu odpočaly a do toho se měnily tlaky při bouřícím nebi- bylo dusno, vedro a spadlo na nás jen pár kapek, což zas když jsme dorazily blíže Bábolně bylo po shlédnutí všech louží a množství vody asi dobře. Tak předposlední veterina. Sirina byla všechno, jen ne unavená, narozdíl ode mne. Pustili nás. Zbýval re-check. Taky nás pustili. Zuzanu bohužel ne, na rechecku. A tak jsme za deště vyjely osamoceny na posledních 20 kilometrů. O tréninku už nesmělo padnout ani slovo, situace byla vážná. Vždyť jedeme do cíle!!! A tak se stalo. O samotě, prvně na volné otěži jsme si to se Sirčou užily. Déšť osvěžil, stejně tak jídlo a krmení, které jsme spořádaly v přestávce a které nám dodalo síly, že jsme do cíle přijely více fit než v kole předchozím. Ve veterině jsem ani nedýchala. Tři upřené pohledy sledovaly náš klus a podle toho, jak se komise veterinářů smála, když mi rozhodčí sdělila verdikt "gratulation" usuzuji, že jsem musela zezelenat, no prostě muselo být vidět i slyšet jak mi spadl kámen ze srdce. Tak ona to přece jen dokázala! Už třetí kůň mne provezl světem celých 120 kilometrů! Prostě nádherný pocit!
Večer jsme tak nějak radostí strávili, dali jsme si jídlo, Sirča se dala do pucu a po sprše a shlédnutí DVD se mi krásně usínalo. Neděle byla dlouhá. Ráno jsme prošli fit to travel a pak se den vlekl. Fotili jsme a pozorovali národní soutěžící, ceny kondice a ve tři hodiny bylo slavnostní vyhlášení, zase s tutututů průvodem. Poté už stačilo sbalit šampiony do připraveného auta a ujíždět zpět do Čech. Drn drn jsme v 11 rozvibrovaní a mrzutí z D1ky vylezli z auta a zalezli do pelechů. Sirinku přivítalo stádo mohutným ržáním, ona za nimi čistě a spokojeně odklusala. Nádhera, nádhera!
Musím poděkovat české ekipě (Terberovým holkám za všechnu péči a pomoc), sponzorům (na rajčeti bude srovnávací foto koně před a po závodě -vypadá totiž díky Fitminu úplně stejně :))) a opět svému týmu (zde je nutné nově zmínit jmenovitě Karla za jeho topení ve spacáku a podporu na trase). A už teď se těším na další dlouhé závody!