Letos potřetí jsme se vydali do Bábolny a tato akce by se dala nazvat jako "Z péřovek do plavek".. Zatímco minulý měsíc jsme v Německu bojovaly s teplotami kolem nuly a různým skupenstvím vody padající na nás z nebe, tentokrát se už čtvrtek nesl ve znamení přemýšlení o tom, jak ve třiceti stupňovém vedru koně co nejméně zatížit dopravou apod. Na naše oblíbené místo jsme dorazili ve čtvrtek chvíli před setměním, spolu s námi Haydée a Latenic (přihlášený do CEN40km). Zanedlouho jsme měli padock přichystaný a po večeři jsme ulehli, natěšení na zítřek, sobotu a neděli.
Páteční den jsme započali registrací, následovala procházka s oběma koňmi a večer jsme shlédli uvítací prezentaci hřebčína a zúčastnili se technické porady. Nezbývalo, než se nachystat na start! Ráno se nás na louce u startu sešlo na 60 dvojic, připravených změřit síly v závodě na 80km, mezi námi i jezdci z Číny a Hongkongu. Tempo jezdců vpředu nebylo nic pro nás, takže jsme (zcela z výchovných a praktických důvodů) vyrazily v druhé půlce skupiny dychtivých koní a nedlouho po startu jsme měly výchovnou čtvrthodinku. A tak jsme se ocitly na úplném konci lotu, po uklidnění jsme nasadily příjemné, spořivé tempo a ve shromáždění krájely zbytek prvního, čtyřicet kilometrů dlouhého kola. Zažila jsem chvíle, na které jsem se těšila celou zimu- krajina kolem nás barevná, převážně žlutá, sladká vůně lesa, vrbou vytvořený bílý koberec a my jako jedno tělo..
Kola i veterinární kontroly jsme zdolávaly rychle a bez problému. Plánované rychlé tempo zmírnily jen skutečně nečekaná vedra (32st. Celsia!), i tak se naše rychlost vyšplhala na necelých 17km/h. I závěrečnou veterinární kontrolou jsme prošly na jedničku a poté, co jsme uklidili prostor cíle a všechny propriety zbývalo jen vysvětlit Hajdulce, že je hotovo a nikam dál se nejede- i tak po zhruba čtyřiceti minutách obvyklé pauzy neklidně koukala směrem ke startu.. Zbytek odpoledne jsme zahájili sprchou (lidí i koní) a pak jsme až do večera pozorovali výkony ostatních a dojezdy nejdelších soutěží.
Nedělní ráno jsme se na start postavili s Latenicem. Bezmála třicet soupeřů jsme nechali ujet a vyjížděli zhruba deset minut za nimi. Start byl podle scénáře veselý- po povinném průjezdu Latenic spatřil jdoucí koně kdesi v dáli a na kamínkové cestě zastavil a začal kozlovat- následujících pár set metrů jsem absolvovala po svých, dokud se neuklidnil. Po prvním chlaďáku to byl ale starý Láťa.. Klusali jsme lesem na první otevřené pole, dokonce už jsme předjeli kochajícího se japonce. V tu chvíli za sebou slyším dusot kopyt a když jsem se ohlédla, spatřila jsem spřežení, jak právě "vmáčklo" vyděšeného araba do křoví. Vzhledem k tomu, že oba mí koně měli z těchto závodních kočárů záchvat už předchozí dny, rychle jsem slezla a přehodila otěže, že Latenica natvrdo nacouvám do křoví (vážně úzká cesta mezi křovím a hodně hustým porostem), jenže než jsem stihla učinit couvací manévr, koně v páru nás již měli a "kočí?" dělal, že jsme vzduch- prostě Latýska nabrali, ten se mi samozřejmě vysmekl a utíkal tryskem před spřežením.. Začala jsem řvát na posádku kočáru, aby zastavili, jenže vše marné. Po chvíli jsem viděla, že za zatáčkou Latenica chytli. Než jsem doběhla, uvázali ho za otěže do lesa a znovu procválali kolem něj --> celá situace se opakovala. Nakonec, se strašnými nadávkami (soudě dle výrazu, ne z maďarských dovedností :) ) mi předali otěže do ruky a rychlým cvalem pokračovali v jízdě. Hlava se mi v tu chvíli motala, žaludek plaval a Latenic byl úplně bílý a vyklepaný- byli jsme rádi, že jdeme každý pomalu vedle sebe, neustále jsme se nervozně ohlíželi, zda nás to nepotká znovu.. Takže jsme to intuitivně vzali nejkratším směrem do cíle mimo trasu (díky Tomovi jsem trefila lesní cestou na asfaltku vedoucí do Bábolny). Veterinou jsme naštěstí prošli, jako zázrakem jsme oba vyvázli bez šrámu. Rychle jsem převlékla čísla a převzala od Jany S. (tímto jí moc děkuji za všechno!) Hajdulku, která právě čekala na boj o Cenu kondice.
Musím zmínit ochotu zdejších organizátorů, kteří mi vyšli vstříc i v tom, že časově trochu poupravili harmonogram CK, aby jezdci národních závodů měli šanci absolvovat i CK.. Rozdíl oproti tuzemským závodům byl do nebevolající téměř ve všech ohledech- nesmírně jsme si opět spravili chuť (lidi, trasa a její značení, chod závodů a organizace, veteriny a vše související atd.). A po doběhu osmiček jsme se dali do úklidu a čekání na slavnostní vyhlášení. Na něm jsme s Haydée převzaly ceny za 3.místo a také za Cenu kondice, čímž jsme zakončily tento další, nezapomenutelný závod a spolu se zbytkem týmu vyrazili na cestu domů..
Velké díky patří opět jak mým koním, tak lidem, kteří se na našich výsledcích podílí- (vedle pana Stránského wrangler i ta nejlepší psychická podpora Tom, domácí ošetřovatelé zbylých koní-máma, Eva, Áňa, Petra), ale i firmám Fitmin, ManMat a Easywalker!