Letošní sezonu jsme nastartovali výjezdem do německého Fischerhude, kam jsme jeli s Latenicem na CEN80, tzn. národní S závod na 84km. Dobrodružství začalo v okamžiku, kdy se posádka ve složení Lotusek, já, máma a Tom+Filda vypravila z Lužců 650km na severozápad. Cesta z 90% po německých dálnicích utekla jak voda a my se do maličké vesničky nedaleko Hamburku bez jediného problému dostali za devět hodin. Latýsek celou cestu poctivě žral, nevypotil ani kapku a netvářil se vůbec špatně. Po příjezdu na místo jsme ho ubytovali v mobilní stáji, která, stejně jako padocky, stála na prašném, zasetém a částečně vzrostlém poli. Postavili jsme stan, dvě hodinky ulehli a ráno se nedočkavě vrhli ven poznat místo v denním světle.
Vstupní veteriny neproběhly až tak ideálně, krve by se ve mě nedořezal, když se seběhlo více vetů než jsme zvyklí posoudit náš klus. Nakonec jsme prošli, zaskočili zapisovatelku hodnotou tepu a šli pomalu chystat vše potřebné na závodní den, den D. Večer jela mužská posádka zkoumat chladící body, zatímco jsem odešla na poradu, která opět, stejně jako v Severlohu za nic moc nestála. Jaké bylo překvápko, když po návratu na místo našeho padocku kůň ani ohrádka nikde. V dáli běhá šest koní, Lotus mezi nimi není. Tak začla velká večerní příhoda, o níž se ale rozepisovat nebudu :-). Konec dobrý, všechno dobré. Po bubácích a dramatickém (pod)večeru jsme se uložili ke spánku, abychom se na zítřejší den alespoň trochu odpočali.
Latenic se vzbudil v dobré náladě, škrábance z večerního incidentu nezpůsobily problémy, takže jsme se vrhli do posledních příprav, které jsme nezastihli den předem. Po doplnění všech PETek jsme začli leštit a sedlat a v osm hodin jsme odstartovali s velmi početným houfem nadupaných koní. První kolo, měřící 29,5km dle map a 33km dle GPS přesně plnilo představy o ideální trase prvního dostihu sezony. Mezi polňačkami v řepce a lesními paloučky se semtam naskytla příležitost zacválat si na dlouhé pískové cestě, které v domácím prostředí tak postrádáme. Etapu jsme si užili, dojeli rychlostí něco málo přes čtrnáct km/hod a do veteriny vstoupili po dvou minutách. Samé áčka a jedničky nabudily naše smysly a do druhého, 30km dlouhého kola jsme šli s vervou :-). Co se povrchu týče, bylo to zcela jiné kafe než etapa první. Mimo pár set metrů se jelo 30km po asfaltu, který bohužel nenabízel ani malý proužek trávy, který by ulevil nohám. Tempo jsme stáhli na 9-10km/hod a pomalu a jistě se začali mračit. Etapa to byla pestrá. Projížděla se jedna vesnice za druhou, přejížděla jedna asfaltka za druhou bez jediného stewarda, podjíždělo se přímo pod větrnou elektrárnou tak, že lopatky svištěly nad hlavami a jelo se i podél tratě, na které jsme potkali nákladní vlak zrovna v nejužším místě. Kolo jsme došli tak-tak, veterinu prošli přibližně stejně. V re-checku před posledním 20km kolem jsme byli eliminováni z důvodu kulhání. No jo, i tohle je život, i tohle je endurance, a tak to prostě chodí. Trasu si člověk nevybere a věřte mi, že kdyby se mi Lotus vešel na záda, asi jsem to běžela já :-).
Po vyloučení jsme navštívili ošetřujícího veterináře. Počet vyloučených koní, co na nás koukali z boxů stáje nás poměrně překvapil, to jinde k vidění nebylo. Po vyšetření nám bylo řečeno, že nám pulzují všechny čtyři nohy, což je způsobeno tím, že na něj byl povrch moc těžký. A tak jsme odpoledne chladili, fandili, chladili a večer šli na prolídku ještě jednou. To už jsme byli propuštěni jako uzdravení, klus bez chybičky a nohy v pohodě. I uložili jsme se opět ke spánku..:-).
Ráno po transportní veterině jsme sbalili všechno možné, rozloučili se s dalšími českými týmy, pogratulovali Markétě Terberové za 1. místo v juniorské 80ce (následně získala i cenu kondice!!!) a vyrazili zase zpátky do Čech. Po opět pohodové cestě jsme Latýska pustili na pastvinu s Haydée, kde se nám ještě ukázal v celé jeho kráse a spokojeně obkroužili pastvinu bok po boku. Na závěr poděkování- mámě, za celou realizaci, podporu, řízení, servis.. Tomovi a Fildovi za opět bezchybný servis a simulování Sáry a také Latýskovi, za to, že mě svezl přes 60km německou krajinou, choval se slušně, nastoupil okamžitě a rád do vozíku a za to, jaký je :-).