Se závody v zaběhnutých kolejích mě vykolejí máloco, většinou mě při odjezdu na mezinárodní akce nalévá pocit spokojenosti a štěstí, po nervozitě ani stopy. Ale přiznávám, že pocity před naší první stošedesátkou byly velice rozporuplné. Na kladné stránce této plánované akce jsem viděla neskutečně vitální a "nadupanou" Hajdulku, o které jsem jedinou vteřinu nepochybovala. Na druhé straně mě znepokojovalo hned několik věcí a tou hlavní byla nutnost dovážit 75kg do nejtěžšího závodu ve vytrvalosti. Skoro celý měsíc trávíme s Tomem večery v "továrně na absolutno", kde spolu s broky, pískem, vodou, závažím pro potápeče a taky se šitím, špunty, lepenkou a sucháči vymýšlíme, jak do sedla nacpat pouhých 25kg tak, aby bylo perfektně vyvážené a kobylce neublížilo. Slzavé údolí střídané s návaly vzteku nakonec vyplodilo sedlo o hmotnosti 25kg s několika malými závažími na použití v případě, že bych během závodu zhubla. Teď jak se s tím vyrovná kůň, který dosud běhal pouze s živou váhou juniorky..
Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny a vše podstatné je úspěšně za mnou (maturita, přijímačky na její průměr apod.), na balení zbývá nápadně příliš času. Vyrážíme ve středu se setměním a litujeme, že naše auto není nafukovací- v přívěsu Haydée se Siriusem, v autě já+Tom a Anička+Klárka, zkrátka skoro polovina Šarkanu. Když se i s koňmi otáčíme a já zběsile letím pro zapomenutý předmět pro štěstí, připadám si spíš jak blázen. Zvolená cesta přes D5 a Rozvadov se ukazuje jako perfektní volba, na dálnici jsme za deset minut a dalších 8 hodin mimo zastávky na tankování nejsme nuceni přerušit plynulou jízdu po perfektních německých dálnicích. Noc je opravdu krátká (což je pro mě s vidinou 16ti hodin v sedle, které mám dle pravidel na absolvování celého závodu, samozřejmě výhodou), takže do Nörten Hardenbergu přijíždíme a slunce už pěkně pálí. Nádherný zámecký areál nás přivítal a jelikož jsme byli asi úplně první, postavili jsme koním provizorní padock a čekali, až se areál začne plnit a my se dozvíme, kde co a jak bude probíhat. Hlavní organizátorka Juliette nás v průběhu dopoledne nabere do auta a ukáže nám vše, co potřebujeme vědět. S pár přijíždějícími závodníky budujeme zázemí natrvalo- stany, přívěs, padocky, box. Odpoledne jdeme na průzkum okolí a německá čistota a preciznost nás dojímá jak v zámku a jeho hřebčíně, tak v okolních zahradách. Všechno je zde přizpůsobeno koním, v parku nádherné drezurní kolbiště, vysypané cestičky, kudy povede i trasa.. při průchodu celým komplexem (troufám si říct že tvoří minimálně třetinu celého města) narážíme na skokový trénink, kde celou hodinu stojíme a nedýcháme při každém ladném skoku o výšce cca 140cm, dále vidíme v kamenné hale se zrcadly perfektní drezurní práci, sliny by pod námi mohli utírat. Zkrátka když se něco umí, stojí to za to.
Nabytí energií toužíme po procházce dalším a dalším okolí i ze hřbetu koní. Ale máme tu první problém, Hajdulce z podkovy vylezl hřebík při zvedání se na mokré trávě, takže místo kochání sháníme kováře. Nakonec máme celou podkovu přibitou znovu, vše zkontrolované, opravené, pochválené Easywalkery a máme se alespoň na co těšit zítřejší, předzávodní den.
Páteční ráno se jdeme zaregistrovat, dostáváme mapy a další informace. Po úspěšném absolvování veterin, kde Hajdule po vzdálení od Siriuse na 30m předvedla ještě divočejšího hřebce než v Bábolně se chystáme do sedel, když za námi přijde s nabídkou veterinářka z kodaňské univerzity. Po jejím vyslechnutí souhlasíme a zapojujeme se do programu studie srdeční činnosti u koní ve vysoké zátěži (odběry krve, ekg, sono srdce v den před závodem a po skončení závodu), protože vidina rozborů krve a výsledků je velice zajímavá, navíc jsme se díky této akci dozvěděli zase něco o velkém srdci Haydée z vědeckého pohledu :-). Pak už nás ale nic nezastaví a my nadšení vyrážíme po části modré trasy, která nás následující den čeká dvakrát. Haydée šetřící síly na zítřejší den sekala latinu a nikam nehnala, jakoby jí zahrady také očarovaly svým klidem a atmosférou. Po návratu nezbývá než si projet chladící body, nachystat věci, pořádně se před výkonem najíst a oddělit naše nafixované stájové kolegy. Nadočekávání se nám podařilo umístit Hajdulku do boxu mimo doslech Sirkova padocku a perfektní věcí byly otvíratelné okénka u boxů, díky nimž jsme s Haydée spaly s hlavami u sebe (my samozřejmě v autě, okénko u okénka). Pravda, moc toho nenaspím. Rekapituluju v hlavě celou mojí životní etapu s Haydée. To, jak mě změnila, k čemu všemu mi otevřela cestu a co vše jsme spolu zažily. Vzpomínám celou noc na první chvíle co jsme se poznaly, jak na ní prvně sedím, jak jedu naše první KP, první ST, jak sbíráme ceny kondice a jak jsme spolu zvládly dosud naprosto vše. Nepochybně zvládneme i tohle, ať to bude tvrdé jakkoli. Lepší kůň neexistuje.
Ráno vstáváme, naštěstí už je světlo. S Aničkou se nám daří vystřídat koně v boxe tak, aby se nepotkali a nezařehtali- neskutečný výkon. Na startu před pátou hodinou ranní kroužíme ve čtyřech. Dva nizozemci a belgičan mě nechávají jet celé první kolo první (naštěstí), ale striktně vyžadují krok do kopců, což vzhledem k váze a tomu, že my narozdíl od holanďanů jsme z kopců, odmítám a tak je vždy trochu nechtěně rozčílím. Je skvělý vzduch, mlha co zalévá oseté pole a lány, na které vidíme z otevřeného výhledu z lesa mi připomínají další nezapomenutelné okamžiky. Nádherný pohled nám nabízí i průjezd golfovým rezortem, vtipnou situací Hajdulka baví všechny při manévru při vjezdu do malého tunelu. Zkrátka první kolo z šesti (30 růžová, 30 modrá, 30 oranžová, 30 modrá, 20 žlutá, 20 žlutá) uteklo neskutečně rychle a stejně tak nečekaně chladí moje kobylka, jako kdyby žádné kila navíc nevezla. Ohromeně vstupujeme do veterin. A tak to jde dál a dál, krájíme jednu etapu za druhou. Po šedesáti kilometrech hledám znovu kováře, se kterým domlouvám překování zadních podkov po dalším kole. Trasa je totiž místy hodně klouzavá a hluboká po bouřkách, které tu přelítly, většinou ale hodně tvrdá s jen omezenou možností výběru měkčí cesty. Když se tedy vracíme z oranžového kola, krve by se ve mě nedořezal. Po všem, co jsme si s kováním vytrpěly doma doufám, že vše proběhne v klidu a nakovat se prostě nechá. Po veterině jdeme do akce, Hajdulka hlavu v kýbli se žrádlem, já šeptám do ouška, kovář naštěstí skvělý, rychlý a zkušený, za pět minut máme na zadních nové podkovy, předním ještě dáváme šanci.
Vyrážíme do čtvrtého kola, poslední, které měří 30km. Dobře známá modrá etapa nám neutíká jako poprvé, teplota totiž vystoupala nedaleko třiceti stupním a vytvořilo se docela dusno. Dáváme si delší pauzy na každém chladícím bodě, chladím i sebe, navíc máme smůlu na dvojí incident s krávami (které pastevci přeháněli na jiné pastviny, bohužel přes trasu závodu), oba nás dobrých 15minut zdržely. V jednom z nich jsme nuceny přecházet a podlézat lanka a krávy nás ve finále minuly jen o pár metrů, no zkrátka adrenalin, který narušil naše jinak pravidelné tempo. Veterinu opět zvládáme na samé A a 1, stejně jako všechny re-inspekce. Jsem neustále v údivu, že na závaží bych mohla zapomenout, Haydée přestože jede sama pořád chce a chce, neskutečný! Vyrážíme do kola předposledního, na žlutou dvacetikilometrovou etapu. Hned na jejím začátku zjišťuji, že už jedu sama, protože jeden závodník byl vyloučen a zbylí dva se po startu do této etapy vrátili. S otázkou proč asi vyrážíme, samy jsme jely dosud. Etapa se mi začíná nelíbit už na třetím kilometru, kdy mě pod dálnicí a přes dva ohromné mosty nad železnicí navádí na další asfalt podél železnice, kde frčí rychlíky 200km/h. Žaludek se mi trochu kroutí, protože jestli je něco, co na koních nesnáším, jsou to vlaky. V duchu se uklidňuju tím, jak jsme zvládli královský průvod zpoloviny vedoucí podél tratí, zatínám zuby a s velkým odporem klušu po normálním asfaltu, kde se dá jedu po travnaté krajnici. Takhle 10km na první crew point, z něj 10km nazpět přes kopeček a vesnici (stále bohužel jen po asfaltu!). Snažím se jít střídavě po svých, protože praktiky tréninku doma po betonu odsuzuji a nepraktikuji. Měkčí povrch můžeme využít asi dva kilometry směrem k cíli po druhé straně řeky, dál od železnice, stejně tak mě to trochu položilo. Po dojezdu do cíle po 140km procházíme veterinou. Jak blázen se ptám veterináře, jestli vážně všechny ty A a 1 myslí vážně, jestli jí nic není, nebolí, jestli nemá hlad- normálně srabácky hledám záminku nechat toho. Nechci jet znovu tuhle hrůzu po tvrdém, která se vždycky rozduní už při výjezdu vlaku z nádraží. Nechci, nebaví mě to, navíc bude tma. Máme tenčí podkovy. Celou přestávku trávím v slzách a brečela bych klidně i teď a znovu. Haydée žere, zdá se že nemá problém. Já po převážení vážím pořád 76kg, slunce zapadá a vlaky už slyším až sem do tábora. Můj vnitřní boj se nedá popsat, znovu se ptám, proč tenhle sport dělám, co když jí ublížím, jestli jí tím neničím. Snad jen při pohledu na NÍ, jak žere, frká a rozhlíží se kolem na pomalu prázdnící se padocky mě dodává sílu. Když se stokrát ujistím že pro nás Tom kdyžtak dojede kamkoli na trasu, jdu na re-inspekci. Když nás znovu známkují jak nejlépe mohou, znova se mi podlamují kolena a slzy se koulí jak hrachy, no emoce po dvanácti hodinách o samotě v sedle. Mám jí tolik ráda, nevím.. Máme posledních deset minut do startu do posledního kola. Sedím, váhám a brečím. Tu za mnou přichází Vidas, hlavní vet, zeptat se, co se stalo, proč brečím. Spolu s ním i rozhodčí z Emirátů a technická delegátka s dalším rozhodčím. Zatímco mě všichni uklidňují (včetně přihlížejících, již dojetých jezdců), Vidas se mi vrhá masírovat nohy (pěkně to bolí!), říká mi jak mám dýchat, že kobyla je skvělá a že máme jistou cenu kondice. Delegátka zase přišla s tím, že za mnou celou dobu pojede čtyřkolka, bude na mě dohlížet a že oni pojedou na každý chladící bod se ujistit, že jsem v pořádku. Že se nemám čeho bát, protože kobylka vypadá skvěle. Juliette se objevila s kýblem plným jídla, sladkostí a pití, protože prý zavírají jídelní stan. Nu, dobrá. Jdeme tedy do toho.
Zoufalství se proměnilo a se čtyřkolkou za zády se mi udělala husí kůže. Je to jenom dvacet kilometrů, jak řekl jeden z jezdců, mám to jako trénink, ne? Dokud nejsem na asfaltu, běžíme s Hajdulí, co to dá, nebrzdím. Fascinuje mě její chuť běžet i to, že když smí, sama si naskočí do cvalu. Začínám si uvědomovat, že se pro tento sport vážně narodila. Začínám věřit, že to vážně dokážeme a pak přijdou na řadu další sny.. Jedeme. Most s vlaky máme za sebou, teď jen vydržet ten hukot na první chladící bod v půlce cesty. Zdá se, že vlaky mají noční spoje méně frekventované a my nepotkáváme jediný rychlík! Jakmile se blížíme k mlýnu v polovině etapy, začínám si to užívat. Jsem ráda, že jsme jely. Teď nás sice čekají čtyři kilometry krokem a pěkně každá po svých, ale mluvím přitom s Hajdulí o všem, ať si o mě řidič čtyřkolky myslí, co chce. Stejně jedou poměrně daleko za mnou, sbírají fáborky a mažou značení trasy, protože jsem poslední zbloudilec, noční jezdec. Na koni, který ho nikdy nezklame.
Když zatáčím na travnatý pruh směrem do cíle, srdce mi buší víc a víc. I Haydée to ví. Počasí konečně podle představ, padá rosa a loučím se na posledním crew ponitu. Rozhodčí na mě s úsměvem a nadsázkou křičí, že na mě v cíli čeká stovka lidí. Cíl se blíží, vjíždíme k padockům v záři čtyřkolky, je to jak z amerického filmu. Kemp ožívá a tvoří neskutečnou atmosféru, když nás potleskem doprovází až do cíle na kopečku. Pořád brzdím, nechápu, děkuju a v očích mám slzy. Odsedláváme a po pár minutách bez chlazení vstupujeme k závěrečnému předvedení. Ochotně vyklusala, držela se mnou krok, ochotně zastavila a nechala se vyšetřit. Pak už mě jenom měla ověšenou na krku.. Moje Haydée.
Celý závod byl jako jeden dlouhý sen. Euforie, která mě naplnila, všechno to, co člověk za čtrnáct hodin (a za ta léta, než se k tomu dopracuje) na hřbetě a po boku svého koně zažije je nezapomenutelné, a žít z ní budu ještě hodně dlouho. To, jaká zde byla úroveň, jací zde byli lidé, jak nesmírně nám vyšli vstříc, aniž by mne znali- pravý opak tolik upadající vytrvalosti v Čechách.. Závod, který mě dohnal a při vzpomínce stále dohání k slzám štěstí, závod, kterým jsme pokořili další naše hranice- a že výš už to nejde! Závod, který nás nesmírně posílil a donutil zase o něco více se navzájem poznat vytvořil bezvadnou vzpomínku na vytrvalost. Závod, kterým se zároveň na nějakou dobu loučíme. Doufejme, že tahle výhra, pro nás bude konečně "osudová".
DĚKUJU!
Před zámkem.
První kolo, Haydée spokojeně v čele.
Nadstandartní servis v podání Vidase.
Dlouhé čekání až na konec vyhlášení..
Česká hymna, díky Haydée!
Cena, o které se nám ani nesnilo a která lecos naznačuje..