Mlha se pomalu rozpouští, v koních stoupá adrenalin a v jezdcích obdobně. Je šest hodin ráno sobota 17. dubna a po dlouhé zimní pauze stojíme opět na startu, tentokrát trati dlouhé 96 kilomterů. Svaly se zahřívají, pára jde z nozder a je odstartováno. Vrháme se vstříc dalšímu z dobrodružství, pro které žijeme.
Ve čtvrtek večer dorazil Tom, naházely se věci do auta a v páteční ráno jsme po noci s horečkou a dvěma naspanými hodinami mohli vyrazit do nedalekých Kašovic, kde jsme ani před polednem nebyli první. Proběhla klasika-ubytování Hajdulky, prezentace, jen projížďka trasy tentokrát nedopadla, kvůli podmáčenému terénu z propršených předchozích dnů. Účastníci prvních letošních závodů se pomalu sjížděli a plocha na padocky byla brzy úplně poseta ohrádkami s různými obyvateli. Večerní porada byla rychlá a jasná, teploty v noci klesly pod nulu a my přečkali noc v autě. Delší noc jsem dlouho nezažila, neboť ne a ne usnout a když, tak jen na pár minut. Budík v pět hodin byl docela vysvobozující a čas do startu letěl rychle jako obvykle. Před šestou jsme krokovaly, v plánu bylo nechat si ujet koně a závod si odjet kolem 13km/h abychom splnily limit nutný pro novice a vešly se tak do 12-16km/h. Jenže dvojice hnědých odstartovala, zatímco dvojice bílých se ke startu neměla. Tak jsme vyrazili za hnědákama, že pojedeme ve středu závodníků :). Vlaďka s Habibem se však s naším přáním neztotožňovali, tak pak nastala situace, které jsem se chtěla vyhnout- praní se s Hajdulkou o tempu a pozici.. Nicméně je zlatá, a tak se nám podařilo odjet první kolo osamoceně, nechat ostatní ujet do neznáma. Jediná nevýhoda se ukázala ve značení trasy, kterou jsme neznaly, protože vycházející slunce a nevýrazné fáborky nám zkomplikovaly cestu několikrát a dokonce natolik, že jsem se dovolávala pomoci autora tratě, který mě naštěstí nasměroval. Další kola už s tím nebyl problém. Trasa jinak byla chvílemi k neuvěření nepříjemná, chvílemi krásná. Lesní úseky, které opět prozařovaly brzké sluneční paprsky střídaly kamenité polňačky a podmáčené úseky, kde se nohy bořily do půlky holení. Zákeřný jorkšír s touho zabíjet značil půlku trasy, ta druhá se dala zvládnout v kratším čase, jelikož nabízela více míst pro cval. Všechny veteriny jsme absolvovaly na výbornou, proto se nám do dalších kol vyráželo s lehkostí. Počasí přálo, konečně se ukázalo slunce a příroda začla připomínat jaro. Předposlední kolo jsme startovali dvě minuty po Z. Nechali jsme si skupinu třiceti koní ujet, ale na prvním hůře značeném úseku je všechny do jednoho dojely a vedly asi jako autonavigace-pokud je to možné, otočte se a po dvou stech metrech vlevo. Tak se stalo ještě několikrát- vždy se našli, utekli, ztratili, my je dojely a stále dokola. Poslední kolo jsme absolvovaly úplně samy, Hajdulce patří ohromný dík za to, že osamocena neváhala s pohybem kupředu jako mnozí a tak jsme kolo dokončili stejně úspěšně jako ty předchozí. Veteriny potvrdily výborný stav, dokonce jsme opět zaslechli větu od veterináře, že "vypadá jako by nic neběžela". Pak už se jako tradičně nahrnuly slzy do očí, a bylo po všem. Haydée, moje mimino, se mnou odběhla prvních 100km (vezmeme-li v úvahu nemalé bloudění). Dokázala to v limitu a naprosté pohodě a zdraví, co víc si přát. Kéž by se povedený start letošní sezony odrazil i v následujících závodech a nám se tak podařilo splnit kvalifikace Novice, abychom mohly běhat i daleko za hranicemi naší země.
Děkuji všem, kteří se na závodech podíleli-pořadatelům, kteří to napoprvé zvládli výborně, účastníkům, kterých se tentokrát sešlo na 64 i přesto, že se stejný termín konaly závody ve slovenském Pezinku a německém Gartowu, mámě za pomoc a chlazení na trati, Adámkovi a hlavně těm svým- Tomovi a Hajdulce..