A je to tady, opět po roce jsme vyrazili na závody do nedalekých Kašovic. Latenic, po rok a půl dlouhé pauze, kterou si vysloužil jakousi ztrátou chuti k běhání, kterou předvedl na podzim 2009, se na závody přivezl v plné síle. Když se blížil do zapřaženého přívěsu, jeho výraz jakoby neuvěřil- já, vážně já, já jedu závodit? A nadšeně do vozíku naklusal, protože se konečně dočkal!
Ano, letošní zimu a jaro mi dával řádně zabrat, jakoby za tu pauzu, při které jsem se věnovala jiným (nutno dodat, že na něm skutečně onen rok nikdo neseděl) dával mi sežrat běžné věci, pod sedlem se choval značně vztekle při každém chodu a téměř vždy a vysloužil si sněhuláka a já zase po roce oblékala bezpečnostní vestu. Musím poděkovat své oddílové parťačce Áně, že na jeho rozdivočelém chování od ledna hledala jen to dobré a naučila se to vnímat kladně :-). A tak tedy Láťa trénoval. Jeho kondice po roce nicnedělání mne nevyvedla z údivu doteď. Když šlo s jeho chováním do tuhého, rozhodly jsme se jednoho dne "dát mu sodu v podobě tréninku se Sirčou", která samozřejmě běhala o dost víc připravující se na vyšší závody. Ona soda byla opět sodou pro jezdce, když Latýsek s pupkem který nikdy neměl držel tempo, tepy i dech a po svižných 15km by pořád chtěl cválat a cválat. Zkrátka důvod pauzy se zdál v nedohlednu (v některých chvílích jsem si tu jeho "vláčnost" i přála) a nabalení veškerou bezpečnostní výbavou jsme vyrazili plní obav na start závodu na 44km, tedy stupně Z, pro začátek a na rozběh.
Už při veterině jsem toho řádně "pyšného koně" měla plné ruce. Po zbytek večera řehtal bez ustání na celý tábor (asi že se vrátil) a ráno se jen divil, jaktože startuje až v půl jedenácté. Na startu se nás sešlo slušné množství- 22 koní se zahřívalo v tempu, které ve mě vyvolávalo mrazení. Po letech (když nad tím přemýšlím možná i poprvé) jsem na startu cítila strach, regulérní. Na pokyn rozhodčí že máme jet opatrně jsme se tryskem vyřítili na trasu. První čtyři koně tryskali hlava nehlava vpřed, já jen zatla zuby a ruce do krku a zde přišel moment, za který vděčíme perfektní achaltekince Myahri a její jezdkyni Veronice Šulcové, která dodržela předem domluvenou dohodu, a tak jsme se jí mohli ve cvalu zařadit za zadek a zmírnit tak dostihové chutě letět rychlostí 50km/h vpřed. Ještě jednou této dvojici děkuji za všechno, nebýt jí, na oko slepý Láťa který nezvedá nohy by asi bezhlavě letěl sněhulák nesněhulák až k nejbližší silnici a při nájezdu na ni by se přizabil. Prvních 6km jsme zvládli společně- první parta nám ujela a my jeli rychlostí pouze 19,6km/h dle GPS. Pak se ona plná krev pode mnou začala klidnit a soustředit a postupně jsme se roztrhali. Kopce dolů jsem tradičně běhala po svých, kopce nahoru jsem na oplátku povolila otěže a jen se držela a obdivovala tu sílu a harmonii všech svalů koně pode mnou, který začal být do ruky příjemnější a příjemnější a já pomalu a jistě začala poznávat "svého" Latenica, parťáka se kterým žádný cíl nebyl nedosažitelný. Po patnáctém kilometru jsem se konečně začala usmívat a závod mě bavil. Po rychlém kole jsme chladili slušné čtyři minuty a veterinu jsme zvládli výborně. Do druhého kola jsem startovala na volné otěži, s úsměvem na rtech a vůlí nebrzdit. A přesně tak jsme kolo absolvovali. Dokonce jsme dojeli Scotta, který byl mezi první nejrychlejší čtveřicí (chladil ovšem čtvrt hodiny, takže trocha cvalu a měli jsme ho) a trasu jsme si projeli s výhledem na něj a občasným jeho dojezdem a následně společnou jízdou. Jen když odlétával makadam od kopyt, brzdili jsme a děkovali za podkovy EasyWalker, které chrání CELÉ kopyto. Držely perfektně, stejně tak chránily. Etapa utekla jak voda, blížil se finiš a s ním i Scott, který neměl zdaleka tolik vůle k pohybu jako Láťa. Bylo rozhodnuto, v cíli bude závod.
A tak se také stalo. Žaludek se mi třásl už deset minut předem, protože já o žádný závod nestála, ale srab jsem také nikdy nebyla. A nezatočit do finiše moc brzy a ještě přes strouhu v poli, mohl si Latenic zavzpomínat na jeho mladá léta a dráhovou kariéru. Takhle jsme dotryskali pár sekund za Scottem, i tak jsme měli dlouhou brzdnou dráhu a tepy oba vysoké :-). Nutno dodat, že padaly rychle a ve veterině jsme vše zvládli opět na výbornou! A ten pyšný výraz, když jsem ho mohla obejmout a pořádně poplácat přede všemi po krku- jakoby říkal- Maličkost!
Nezbývalo než čekat na ty děsný eskaře :-))) než dojedou (byl to zvláštní pocit, mít tak rychle odjeto) a pak už jsme naleštění nakráčeli na vyhlášení. Vyhlášeni jsme byli jako čtvrtí, ale po chybě rozhodčích, která byla napravena jsme právem "spadli" na šesté místo, které nás i tak, po dramatickém úvodu do sezony velice potěšilo. Hlavní na úspěšném rozběhu bylo, že ho celý tým ve zdraví a v dobré kondici přežil (díky Fitminu jsem zhubla já prvně v historii více než kůň), že jsme otestovali podkovy na drsném povrchu (a uspěly na jedničku- mají za sebou 160km, jejich stav nafotím), že existují lidé, na které se mohu spolehnout (a převelice mile mne to v závodě Z překvapilo- díky Tamare týmu a Myahri) a že jsme si to ve finále i užili. A příště zase o stupeň výš s naším starým Láťou!