Za pár dnů tomu bude rok, co jsem obsedla Hajduli a právě se mi splnil další sen. Náš první společný dostih..
Rozhodnutí, že pojedeme na dostih se uskutečnilo asi týden před termínem závodů. Hele, tady píše, že je to měkká trasa vhodná pro bosé koně, převýšení asi jako v Mníšku a jen 20km! To by šlo, ne? Haydée sice ani jednou netrénovala, ale šunky si taky neválí, tak proč to nezkusit.. Minimálně si zažije tu atmosféru. Máma kývla, a tak v pátek 18.7. vyrážíme vstříc dobrodružství. V první chvíli jsem sháněla wranglera. Ne zas nijak horlivě, ale chtěla jsem mít někoho s sebou. Nakonec ale bylo rozhodnuto, zvládneme to samy, stejně jsem si to tak vždycky představovala. Máma nás dovezla do krásného lázěňského městečka nedaleko Jičína asi za 2,5 hodiny cesty. Bylo to plynulé, ale docela pomalé. Vezly jsme náš malý poklad v novém přívěsu. Velká premiéra. Hajdulka se ubytovala na louce přímo ve městě, já se vybodla na stavění stanu a ustlala si v novém přívěsu (no dobře, až bude používaný, tak už to neudělám..). Vstupní veterinou jsme prošly, nesla jsem to psychicky hůř než Haydée, které se nelíbilo akorát měření tepu hned za přední nohou. Jinak to bylo na jedničku, zjistila, že to nic není a já se jala role zapisovatelky, protože pořadatelka na to byla tak nějak sama. Po celý večer jsem se držela v rodině Terberových, kteří mě vzali na místo startu (bylo od místa nocování 3km), pokecali jsme a šlo se spát. V přívěsu naprosto parádní, teplo, žádní komáři, ticho, po otevření dvířek jsem viděla na chroupající Haydée. Máma s Adámkem přespali v hotelu, a tak jsme si všichni dopřáli krásnou noc a hezké závodní sny.
Opět jsem nemohla dospat, takže jsem vylezla už v šest a s pomocí matonky si vyčistila chrup :-). Popadla jsem foťák, protože do startu KP času dost, a snažila se nacvakat něco málo. Pak jsme se pomalu přesunuli na místo startu, byla to příjemná procházka asi půl hodiny, klikatíme se cestou k zámku na kopci, jako v pohádce.
V 11:18 jsme vyrazily na trať dlouhou 20km nádherným Podzvičinskem. Na to, že byly menší technické zmatky a nedostatky, vzhledem k pořadatelskému poprvé byl již celý závodní den naprosto bez problémů včetně značení trati. Bylo to neustálé stoupání a klesání, sjezdovka dolu, sjezdovka nahoru, do jednoho slušného kopce jsme se šplhali každá po svách asi 20minut,super trénink na Pyreneje! Nahoře jsem byla vyflusaná a Haydée tepíky pěkně pod 60, coby ne, jen ať si taky máknu.. Tak jsme na to trochu šláply. Druhá polovina závodu byla už míň kopcovitá, dalo se to poměrně frčet a tak jsem tepy udržovala dole, ale zároveň nebránila v rychlosti. Bohužel jsem se nestačila tolik kochat krajinou, jak to bylo rychlé, ale slib, že se pojede po měkkém byl naplněn, vážně super. Louky, lesní jehličnaté cesty, asfalt jen pár metrů (alespoň se koně uklidnili v kroku). Do cíle jsme dorazily v limitu (což jsem nahoře na tom sjezdovkovém kopci ani nedoufala), a tak jen rychle uchladit a do veteriny! První Hajdulinin zájem byl o žrádlo, což nám napovědělo, že je vše v naprostém pořádku a utahaná asi není. Chladíme, vstupujeme do veteriny a procházíme.. Ten pocit netřeba popisovat :-)
Z 16 KPčkařů dojelo 15 (moc hezké), a my netrpělivě dychtili po vyhlášení. Už to zase vypadalo na 4. místo, máma s tátou už se uculovali, ale kdepak. Tentokrát ne. Ani čtvrté, ani třetí.. ale rovnou druhé místo, a to hned napoprvé, na našich prvních závodech, náádhera. Haydée vyhrála krásné ceny (zatím asi nejlepší co kdy byly), dokonce i pár peněz jsme v tašce našli, za to patří pořadatelce obdiv, ne tak často se to vidí.
Na závěr poděkování pro osoby, bez kterých by se to neobešlo.. Mámě, za to, že kývla a díky ní se tento výjezd uskutečnil, za její pomoc na trati a skvělé fotky. Tátovi, za pomoc na trati a odvoz domů v sobotu, Davidovi, který se mi doma postaral o stádečko, Adámkovi, kterej nezlobil tolik, co jsem čekala, pořadatelce Terce Kopské za pevné nervy a super sponzory, které sehnala a na závěr všem Terberovým, za skvělou společnost a ochotu. Díky moc všem, byly to jedny z nejkrásnějších chvil mýho života. Díky.