Po Třebušíně se snilo hezky. Ale ruku na srdce, nikdo nevěřil, že vítězné sny se splní a moje děti posbírají v jednom měsíci dvě zlaté, první příčky..
Do Lázní Bělohradu jsem se po loňské zkušenosti těšila skoro stejně jako na Třebušín. Trať se od loňska nezměnila, a tak jsem tušila do čeho se s Láťou hlásím.. Nutno dodat a varovat hned k úvodu, že následující čtení bude velkou chválou mých dvou kluků, bez kterých by se nic takového neudálo a nestalo, takže pokud nemáte náladu na samé superlativy, okno ihned zavřete!
Závod pro nás začal již čtvrtečním večerem, kdy jsme naložili kopu věcí do auta, a páteční ráno se vyráželo vstříc dalšímu dobrodružství, opět za doprovodu deště (to tu dlouho nebylo :)). Tomáš však jel jak s vlastním, a tak se Latýsek ani nezapotil a už vystupoval v Kalu u Pecky, kam se letos přemístilo místo startu i noclehu z loňských kouzelných Byšiček. Jelikož jsme ale přijeli mezi prvními, zabrali jsme fajn fleka a po vybalení, postavení stanu a menší sváče začalo pršet tak, jak to důvěrně známe. Šest hodin v sedle však vystřídalo teplíčko auta, čokoláda v ruce a pohoooda jazz definitivně začala! Postupně začli najíždět další závodníci, celkem se nás sjelo na pět a třicet. Večer proběhla technická porada pro L a S a následoval klasický scénář- lahve, papání, bumbání a spaní. V noci nás neprobudil vydatný déšť, to až při výlezu ze stanu jsme stáli deset centimetrů ve vodě. Rudé bahno bylo všude kolem, ale oproti smirku z Německa, mrazu z Třebušína a vody z nebe z Rakouska to byla docela vítaná změna.
Na trať dlouhou 80km jsme se vydali ve třech- já s Latýskem, Petr Jadlovský s Arsanem a Terka Terberová na Sedrikovi. První kolo značené vápnem bylo trochu těžké dodržet po nočním slejváku, ale nakonec jsme cíl trefili a šest kilometrů tolerujeme, i když ve finále byly znatelné, v tomto těžkém terénu. Trať stejná jako loni-20km, plus 10km okruh pro Skaře navíc- ten vedl nejkrásnější přírodou, brodila se říčka, jelo se převážně lesem a deset kilometrů uběhlo jak dva na rovině. Nádhera! Kluci zvládali profesionálně, Latýsek šlapal nabušeně jak bedna dynamitu, Tom zvládal péči o koně, mě i Criss, která mu dělala společnost v autě a párkát zkusila obětovat život jen aby mohla běžet s námi. Do první veteriny se šlo v cuku letu, do druhého kola jsme startovali jako prga, ale Arsan zvýšil tempo, dojel, předjel, a tak taky vydržel. Druhé kolo začala usychat trať, ale zároveň začli projíždět i soutěžící z nižších stupňů- místy to byl opravdový hard-core. Do druhé veteriny jsme moc nespěchali, Latýsek se konečně rozpil a tak jsme čekali a podporovali. Arsan ve veterině vypadl, a tak jsme si třetí závěrečné kolo "bez ocásku" dali pěkně na pohodu a rychlost dle GPS nepřesáhla 11km/h. Šla jsem mnohem víc po svých, až se mi to na sjezdovce dolu lehce vymstilo- stal se ze mě simulant jak ze zeleného trávníku. Nicméně jsem zatla zuby, nasedla a dojela zbytek kilometrů, projeli jsme cílem a už jen doufali a radovali se. Ano, veterina proběhla v pořádku, slzy se draly ven ale i zde se dostavují pokroky :-D. Začli jsme pomaličku uklízet, když tuhle máme být za deset minut na ceně kondice. To jsem si to rýsovala, jak koně nafintím, umyju, naleštím, ať to má trochu úroveň, a přitom jsme byli rádi, že jsme z něj dostali vrstvu rudé hmoty alespoň z padesáti procent! Dokulhala jsem tedy, že to nezvdám, ale vážně jsem si to představovala jinak. I tak se veterináři rozhodli cenu nám udělit, možná nám ve zdejších podmínkách odpustili to bahýnko i moje kulhání, je fakt, že Latenic podal výkon jako nikdo jiný- Arsan vyloučen a Terka na Sedrikovi závod vzdala. Po krátkém předvedení jsme se tedy vrhli na úklid trochu s vervou, pak jsme šli do občerstvovacího stánku, kde se div nestrhla bitka o poslední palačinku- no ještě že máme takový ramena a trhače u nohy, jinak bych asi byla o hladu. Zanedlouho bylo vyhlášení a jak již bylo řečeno, díky povrchu jsme nemuseli lézt do sedel, nýbrž stačilo přivést koně na ruce. A to dopadlo doslova. Bombrmen zapustil kořeny, opřel si hlavu a spal a spaaaaaaal.. že měl plno práce tělíčko rozhýbat a dojít si pro ceny za první místo a nejlepší kondici. Závodníci se rozprchli, my zůstali sami. Latenic spořádal horu sena, jídla, melounů a jeho zbytků a když jsme ho převlíkli do pyžama, vyčistili zuby a uložili do postýlky, vyjeli jsme s pořadatelkou na teplé jídlo a sprchu (za což ohromně děkuji) do lázeňského centra. Porci jak hrom jsme nebyli schopni spořádat, a když se nám oči začly klížit, zvedli jsme se a odjeli k Latýskovi, který měl půlnoc a vypadal náramně spokojeně i sám bez koní. My usli v první minutě a ráno se vůůůbec nechtělo dom.
I tak, když musíš, tak musíš, věci se s nevolí zabalily, auto nastartovalo, Latýsek naběhl do vozíku a jelo se domů s dalším zlatem a neskutečnými pocity. Je zvláštní, s jakým odstupem to člověku začne docházet. Na závěr bude děkovačka, a jaká.. mámě za obstarání stáda doma, Latýskovi za výkon, ochotu, nadšení, zkrátka za to jaký je a co pro mě dělá, a Tomovi, za ochotu, že si troufl jet se mnou sám, za to, že všechno zvládl bez jediného zádrhelu, vše obstaral a co víc, ještě se u toho všeho usmíval. Děkuju Vám kluci.