Ani jsme nečekali dlouho a už se jelo na letošní druhé závody, potřetí do Lázní Bělohradu. Haydée tak mohla po dvou letech spatřit nám známý kraj, kde v roce 2008 poprvé odstartovala v KP na 20km. Letos jí čekalo něco čtyřikrát delšího ale stejně krásného. Žádná horečka ani chřipka mě tentokrát neuchvátila přesně před odjezdem, takže se nám podařilo vyrazit poměrně brzy, abychom pomohli Tereze Kopské, jak jsme jí slíbili. Komplikace nastaly už na dálnici Plzeň-Praha, dali jsme si nakonec okružní jízdu přes Radotín, abychom měli naději prosekat se Prahou do večera. Po necelých třech hodinách jsme konečně vyložili na louce v Kalu a po ubytování Hajdulky se dali do pohybu-čekalo nás stavění veteriny a stanů pro rozhodčí. Po příjezdu technických delegátů se Tereza vypravila na trať a pí.Kyselá nám pomáhala. Po hodince, kdy bylo hotovo, jsme se vydali do Lázní na oběd (a ta nostalgie-zjistila jsem, že mám ty samé těstoviny jako právě před dvěmi lety! :-)). Po návratu zpět do Kalu byli již skoro všichni účastníci na místě. Letos nás opět nebylo mnoho a co hůř- opět všichni nechali definitivní přihlášku na úterý před závody (pozn. definitivní přihlášky byly v sobotu), což jsem nepochopila doteď. Vstupní veterinu jsme odběhly jako první a pak jsem činila další důležitou činnost, která by se beze mne neobešla- totiž zapisovatele při vstupních kontrolách zbylých koní. Za ten večer jich proběhlo max. 15. Do Fronterky jsme se uklidili už kolem desáté hodiny a oproti Kašovicím jsme se v klidu a teple vyspali až do samotného závodního rána..
Podvědomí naprogramované naprosto přesně, mě nenechalo spát déle jak do 04:59. Hodina na přípravy vyšla akorát, jelikož jsme neplánovali zpozdit start. A tak jsme deset minut před šestou kroužili před startovní čárou spolu s Joulikem a Natálkou a "krávou" s Mirkem, jak jí říkal po dobu celého závodu. V posledním kole mi bylo zodpovězeno, že se jmenuje Sharon :). Trať byla nádherná jako vždycky předtím, obohacená ještě o Krkonošskou vyhlídku, ležící na menším kopečku. První kolo, když se rozednívalo bylo fajn. Haydée v čele lotu spokojeně šlapala, narozdíl od pozice druhé (za Joulikem, který měl klus jako my cval a naopak). Celý okruh i s 10km ocáskem, který byl naštěstí stejný jako loni (jinak bychom ho neprojeli, nebyl označen) utekl rychle-možná to bylo tím úporným přemýšlením kudy to asi tak vedlo. Do veteriny jsme vstoupili jako první, bez problému ji absolvovali. Start do druhého kola byl o to lepší, že jsme vyrážely samy. Oba soupěři nás dojeli po cca třech kilometrech a s koňmi začal nepochopitelný boj. Jak kdyby žádných 30km po sjezdovkách nejeli. Caplujeme, skáčeme, utíkáme za eLkem, děsíme se všeho. My nahoře-já s Natálkou nadáváme a hudrujeme, proč se tomu tak děje. Ve znatelně rychlejším tempu tedy dojíždíme i druhé kolo, opět jdeme jako první do veteriny. Narozdíl od prvního ale procházíme až na druhý pokus, Haydée nafixovaná na koně se poněkud rozčílila, když byla mezi dráhami sama, tak nám vylítly tepy. Má nárok, je zlatá. A do třetího kola, naposledy, zase společně. Po šutrovitém úseku, který se šel vedle koní a i tak byl silně o úraz, jsem zůstala dole a nechala zbylé dva odběhnout. Prát se dalších 20km s hlavou vztyčenou do nebe nebylo třeba, hlavní bylo v pořádku dojet. Koně byli pořád na dohled, cca 1,5km před námi, Hajdulka se ale zklidnila a já se konečně začla pořádně kochat. A že bylo čím- rozkvetlé žluté louky i pole s řepkou, zeleno všude kolem, nebe občas prozářené sluncem a neustále nadupaná kobylka pod zadkem. Vlastně to nemělo chybu. Ještě před sjezdovkou jsme dojely-předjely Mirka, na sjezdovce nahoru, kterou jsme si daly opět v klusu, jsme dojely i Natálku. Ta pak ale přidala do kroku, ani chladit nechtěla a utíkala do cíle :-). My jen udržely tempo a po 80km docválaly do cíle, nadšené, spokojené.
Letošek se vážně vyvedl, i jídlo na nás nějaké zbylo. Tak se dala Hajdulka i my dokupy a čekalo se na ceny kondice. I ty proběhly parádně, a i když Joulik také nevypadal vůbec špatně, z Hajdulky jsem měla parádní pocit. Vyhlášení pak bylo v cuku letu. Převzaly jsme cenu za druhé místo a nakonec i Cenu kondice. Všichni se rozjeli do všech světových stran, my přesunuli ohrádku Hajdulce a nechali jí hodinku odpočinout před cestou. Rozloučili jsme se s pořadateli, příjemně si pokecali s Vlastou Rejlem a spokojeně jeli směrem domů. Co na závěr říci- byly to opět jedny z nejhezčích závodů. Moje bílé mimino, které tu před dvěmi lety poprvé vidělo více koní pohromadě, fábor i bílé fleky od vápna na asfaltu tu s přehledem zdolalo obtížnou trasu dlouhou 80km a co víc, nedalo to na sobě znát. Nádhera, nádhera. Díky opět Tomovi za ní.
Slova pořadatelky