S 98km Mikulov 2010

Vedro, dusno, aroma cibule, smíšené pocity a infarkt na vstupní veterině. Tak by se dal ve zkratce popsat úvodní dojem z mezinárodních mikulovských závodů, kam jsme se letos poprvé vypravili se Sirčou, zkusit odjet S na 92km. Po čtyřhodinové cestě krz české panelové dálnice jsme dojeli na místo a po postavení ohrady mě štípla vosa z hnízda pod valníkem. Vlétla pod triko a rozmázlá skončila na mém levém ňadru, kde zanechala žihadlo a kus zadečku. Otrávení jsme v kuchyni vyprosili cibuli, která zázračně pomohla. Po zaplacení nemalého startovného jsme se odebrali na vstupní veteriny, při kterých mne Sirinka probrala. Zvedat nohy, to je totiž ten jevětší opruz vytrvalostního koně, a tak proč by se namáhala na tom písku před tím mladým polským veterinářem. Při druhém klusovém pokusu tentokrát před komisí mi již značně bušilo srdce s dojmem, že jsme si asi udělali výlet necelých 300km jihozápadně zbytečně. Naštěstí jsme ale byly propuštěny a mohly nastoupit ke startu. Účastníků se sjelo méně, než by člověk na mezinárodní závody čekal, i tak odpoledne ubíhalo rychle, přípravy vyvrcholily večerní technickou poradou a pak už stačilo nakrmit, pošeptat si taktiku se Sirčou a uložit se ke spánku. Z dusného parna konečně mraky s větrem udělaly příjemno-celou noc lilo a usínali jsme za bubnování deště a mohutných hromů.
Ráno jsme vstávali do jemného mrholení, navlékli na sebe snad po měsíci mikiny a pláštěnky a tento fakt mě naplnil skvělou náladou, na start jsme šly se Sirčou natěšené. První hlouček rychlých koní jsme nechaly odběhnout a vyrazily spolu s Miladou a Morganou o poznání pomaleji. Zatažená obloha a 7 hodin ráno nedodávalo další optimismus po shlédnutí už první části tratě. Mezi vinicemi jíly, které klouzaly už po prvních dvou kilometrech nám téměř vyrazily dech. Ještě před startem nám bylo řečeno, že limit je 12km/h na každé kolo, což pro nás bylo velmi nemilé překvapení, které nám působilo starosti po celou dobu jízdy. Naše rychlost se pohybovala první kolo 13,9km/h, abychom měly dostatek času na chlazení, což na první S a těžký hluboký klouzavý terén nebylo nic příjemného. Překvapení potom ještě bylo, když má i Milady GPS naměřila místo 26km 29,9km dlouhé kolo, což nám rychlost snížilo a nám hrozilo vyloučení. S děsem v očích a hrůzou v plicích jsme vyrazily tento fakt sdělit funkcionářům, kteří po příchodech dalších a dalších jezdců uznali chybu a po přepočítání uvedli na pravou míru délku soutěže- celkem tedy čítala 98km! Limit nám byl změněn na konečných 12km/h, takže do druhého, 38km dlouhého kola se nám vyráželo o něco lehčeji. Sirča šlapala jak hodinky, tepala 60 ihned po příjezdu a já zůstávala udivená její skvělou kondicí, kterou vážně dokázala získat zpět za nebývale krátkou dobu po úraze. Známky po druhém dlouhém kole mile potěšily mne i Toma, jelikož se nevyskytlo snad jediné AB ani 2.. Re-check absolvován stejně úspěšně a zjištění, že oba koně v mé soutěži už vypadli (favorit Žoly na metaboliku a Zara Thustra na kulhání) nám dodaly síly potřebné ná poslední etapu, která už díky času a počtu koní, kteří trasu projeli, byla nejvíce náročná. Úseky se staly těžko schůdnými i pro člověka, natož pro koně, extrémnější jízdu jsem ještě nezažila. Vytrvalý déšť vše ještě násobil a my se pomalu ale jistě těšily do cíle s přáním, abychom onen limit stihly. Nakonec se také povedlo, trasa plná bahna, asfaltu, polí, bubáků, hrází Dyje a vzpomínek na nedaleký rakvický distanční dostih byla za námi. Úspěšně jsme absolvovaly i závěrečnou veterinu a zbylé pocity snad nemusím popisovat. Ohromnou radost nám udělala hnědá opice s Ukawangovským výrazem chcípnutí, která nezvedá nohy, která je ale zároveň skvělá, naprosto ukázkově arabská a hlavně srdcař, stejně jako ti mí dva doma. Už třetí kůň pro mě ušel bezmála 100km- nepopsatelný pocit.
Slavili jsme do večera, zahráli si UNO s Bořkem, těšili se a sledovali příjezdy zbylých účastníků vyšších soutěží. Spokojeně se zavrtali do spacáků a spali pokojně až do rána.
V neděli stačilo převzít ceny za 1. místo, shlédnout vyhlášení mistrovství české republiky seniorů a mezinárodních soutěží * a 2*. Poklonu skláním pořadatelům, hlavně panu Nachtigallovi, který spojil síly s JK Mikulov a uspořádali skutečně světové závody, které překazilo jen deštivé počasí ničící trať, které však nikdo nemůže ovlivnit. Spokojeně jsme sbalili věci i koně a vydali se zpět na cestu do hor, vezoucí si zlato v autě i vzadu v přepravníku. Poděkování patří i pomocníkům Toma- Lence od Nadziha a Miladě s Morganou za fajnovou společnost na trati, která díky nim fajn ubíhala. Tak snad zase za rok!