Je týden před Mikulovem. Prší a prší. Vydatně prší, bez přestání až do čtvrtka před závodem. Každý, kdo zažil jen část blátivého pekla Pálavské krajiny loňský rok ví, jaké nervy to pro každého z jezdců znamenaly. I tak jsme sebrali veškerou odvahu a náš tým (Tom, Marko, já+Haydée a Anna+Latenic) se v pátek ráno drkotal po D1 o sta kilometrů jižněji od domova. Co nás čeká jsme si raději nepředstavovali- po "vydařených" závodech v Borotíně nás těšila jen představa objektivních veterinářů na mezinárodní úrovni a to, že pokud vydrží noha Hajdule tamní terén, vydrží vše.
Po vyložení posádky auta, kam jsme se v početném složení tak tak naskládali nás mile překvapilo, že zde nebylo zdaleka tak mokro jako loni. Stejně tak mě uklidnila změna na trase, jelikož loňský kopec těsně po a před cílem, o kterém se mi snilo v těch nejhorších nočních můrách byl vynechán. Bomba. Na vstupní veterině jsme si užili závislosti našich dvou nerozlučných koní (kteří se doma vlastně vůbec nemusí), kdy Latenic na vstupních veterinách svým ržáním rozduněl halu. I tepy Hajdulky, která dokáže na vstupních i 29-30 byly jednou takové. Holt láska :-).
Na technické poradě bylo vše v pořádku (žádné změny oproti rozpisu), večer uběhl jak voda a my se pomalu ale jistě zbavili nervů a začli se těšit. Ráno jsme shlédli start mistrovských soutěží (obzvlášť ten seniorský přesně naplnil mou představu a můj nechápavý postoj na Mistrovské závody 80km jen utvrdil). V 8:30 už jsme pomaličku kroužili na startu naší soutěže, kde nás bylo 17 a jakmile všichni odjeli, vydali jsme se v poklidu a osamoceni na trasu i my. Povrch byl téměř dokonalý, nevěřila bych, že se loňské drama nebude opakovat, ale letos skutečně parádní- minimum bahna, měkké polní cesty, stršniště poměrně málo hluboké, zkrátka super. V klidu jsme si odťapali první kolo, na veterině jsme vše zvládli (Latenic měl po celou dobu závodů A za chody, jen pro zajímavost :)) a poměrně s chutí jsme startovali do kola druhého. I to se nám podařilo zdolat, a tak mi Hajdule, která na tento závod trénovala tak, jak by mi nikdo nevěřil, opět vyrazila dech. O "vytrvalostní paměti" koní bych si už troufla napsat knihu. V závěrečné veterině se Andulce udělalo zle, což jsem se jí po dvou předchozích zkušenostech ze závodů vůbec nedivila. Naštěstí rovný podklad a nula promile v krvi veterinářů jí dovolily úspěšně závod dokončit a připsat si tak na konto po dvou letech snažení první L :).
Jelikož už skoro všichni mistři byli v době našeho příjezdu doma (rychlost vítězné dvojice v seniorech 19,7km/h, junioři 17,7km/h) nebylo se tudíž na co dívat a tak jsme dali koně i sebe do pucu (ano, i Mikulov disponuje sprchou) a poměrně brzy se uklidili ke spánku. Nedělní ráno už stačilo zabalit, převzít ceny za 11. a 12.místo a spokojení jsme vyráželi domů. Minuli jsme úspěšně jak Smolín, tak Pohořelice :-). Mám upřímnou radost z toho, že noha je v pořádku a že Anča konečně prolomila tu neskutečnou smůlu a děkuji celému týmu za pomoc a příjemný výlet tam do kraje vína!