Už ve středu jsem se ocitla u Mariny pár km od domova v Mníšku, abychom společně označily kus trati a já tak strávila odpoledne něčím užitečným. O dva dny později jsme se do Mníšku dopravili i s Láťou. Dovezla nás opět máma, sice trošku s nervama, ale přece. Wranglerka Verča byla k vyzvednutí v Mníšku na náměstí, a tak jsme postupně ubytovali sebe i Láťu a zábava může začít :-). V Mníšku se konalo MČR juniorů, proto se účast vyšplhala na 65 dvojic, což je docela slušné. Jely se soutěže KP-30km, L-60km, S-90km, ST-120km, z toho S na 90km bylo MČR juniorů. Večer se valná většina účastníků sjela na louku u Čísovic, kde se ráno konal start. Chvíli po nás dorazili i Tom se Sirčou a její "náhradní jezdkyní" a taky holky z Trňáku, které se účastnily taktéž KP. Celkové množství KPčkařů se vyšplhalo na hezkých 36!!! Večer jsme pobývali jak s Tomem a jeho doprovodem, tak u holek ve stanu, z kterého se v tu ránu stalo skvělé popcornové doupě a drbárna :). S Verčou jsme se uklidily ke spánku asi po jedenácté hodině, po animované pohádce na dobrou noc v Hjundaji Santafééé. Usnout jsme ne a nemohly, což se na mě podepsalo následující závodní den.
Jako správný elkař jsem vstávala v 5:50, po dvou hodinkách spánku. Kruhy pod očima, bolavý tělo, hlad, únava.. to vše mě provázelo céééličký den. Máma dorazila na sedmou (spala s Adamem doma), aby mohla chladit a pomáhat na trati. Start proběhl docela hladce, ale někteří nezklamali a vedli dostih opět super tempem po rozvoraných polích, kde to bylo nejen o podkovu, ale i o hubu. Tak ať si jedou.. S Latýskem jsme se hodili do příjemnějšího tempa a čelili nástrahám tratě. Ta byla stejná jako loni, ale o dost hnusnější terén, mnohem tvrdší (možná ne, ale mě to přišlo, loni jsem asi měla více času vybírat měkčí cestičky, jela jsem KP). A tak pořád nahoru, dolu, nahoru, dolu.. Docela únavné a vyčerpávající. Dojela nás Vlaďka s Habibem a Síhou, ty jsem vždycky předjela, pak mě dojeli, to bylo pořád dokola.. Ke konci se mi podělalo koleno. Při tréninku jsem si to trošku načla, teď naprosto dodělala. Tekly mi slzy bolestí, a tak jsem musela slízt a běžet chvíli vedle Láti, takže se mi zas trochu ulevilo. Možná to tak mělo být.. Poplakala jsem si do telefonu mamince, pak se trošku sebrala, nasedla, a jela nešťastná do cíle, že nestihneme limit a budeme poslední. Pak mě ovšem dohnali Jirsáci a bylo mi hnedle líp. Navíc Vlaďka byla jen pár km přede mnou. Prosvištěli jsme cílem a šli do veteriny za skvělé čtyři minuty a něco málo vteřin k tomu. Prošli jsme, Latenic vyžunkl celej kýbl vody (já ho nepoznávám), tak byl čas postarat se o mě a mé koleno. Sympatický MUDr. mi to přišel zavázat a sdělit mi, že by bylo nejlepší nikam nejet. Já to ale nevzdám. Měla jsem si dojít už doma, když mě to začínalo bolet (jo, mami, měla jsi pravdu..). Vyrazili jsme tedy i do druhého 30 kilometrového kola a s únavou jsem odpočítávala každý km. Někde na desátém mělo začlo docela bavit. Koleno po zkrácení třmenu přestalo bolet, a tak jsem si to začla užívat a pěkně v klííídku klusala pořád stejným tempem, no Gérard by měl radost.. Jeli jsme celou dobu sami a v klidu, za námi cca 5 koní. Ke konci nás dohnala Vlaďka a Jana, nechali jsme se tlačit dopředu do cíle společných asi 7km. Cílem jsme profrčeli průměrnou rychlostí něco málo přes 13km, takže můj limit splněn. Láťa se ještě postaral o menší vzrůšo před vstupem do veteriny, kde jsem minutu čekala než spadnou tepy, on toho zneužil a před rozhodčími vyčůral snad 100 litrů, přičemž tam stál asi 5minut, mručel u toho a já s hrůzou sledovala polar se stoupajícími tepy. Lepší dobu a místo si vybrat asi už nemohl. Ale co, stihli jsme to a prošli jsme. Není to paráda? Naše první L, náš společník, který původně neměl vůbec sportovat, sežral celý meloun, vypil kýbl vody a vypadal že čeká, kdy ho nasedláme, aby mohl vyrazit do třetího kola. On by ho ušel určitě, já určitě ne. Obdivuju ho. Moje malá F1.
Odpoledne se docela táhlo, dojížděli účastníci nejvyšší soutěže, zatímco my vyrazili na zmrzku a ledovou tříšt do Mníšku. Takhle unaveně jsem se dlouho necejtila. Cejtíte každej sval v těle, každou kost, vaz, šlachu, každou mozkovou buňku, která nefunguje..:-D , ale věřte tomu, člověk je strašně spokojenej. Na trati jsem se sama sebe tolikrát ptala, proč to dělám.. proč si nepočkám na pohodlňoučkou Haydée, proč? Proč nejezdím KP, ve kterých bychom se mohli docela slušně umisťovat s jeho tepama.. proč ne? Stejně mě to ale hrozně baví a i když jsem si na posledních pěti kilometrech slibovala, že už na Latýskovi nikdy L nepojedu, tak jsem se pak příšerně radovala, když mi oznámili, že doprava do Pasek je zajištěna. Je to normální? Zkuste to někdy taky a pochopíte.. Je to asi jako droga, nemyslíte?
Když jsme se konečně dočkali vyhlášení, které bylo až v půl 9, zjistili jsme, že ze 14ti startujících prošlo 11 a my s Láťou jsme se umístili na sedmém místě. Uvidíme, jak nám to půjde dál.
Díky moc všem, zase mámě, která se na mě nevybodla a dovezla nás, wranglerce Verče, která opět fotila a dělala nám příjemnou společnost, holkám a Sirsus teamu za skvělou společnost.. Budu se těšit někdy příště, snad v Pasekách!