Nadešel samý závěr letošní sezóny. Po pěti úspěšných startech v sedle Latenica a po jeho čtrnáctidenní pauze od veškeré práce a měsíční pauze od tréninku jsme se rozhodli vydat se do Mostu na mezinárodní endurance day, na soutěž CEN 81 km- to znamená národní "S" s dovažováním. V pátek závody vypukly. Ráno jsme šampiona naložili a po dvou hodinách se ocitli na hipodromu Most, kde již byla většina zahraničních účastníků- němců, dánů, rakušanů, slováků, italů a holanďanů. Mile mne překvapila vysoká úroveň hodná mezinárodních závodů- při registraci dostal každý jezdec obsáhlou složku, která obsahovala stravenky, lejstra a papíry, programy, veterinární karty, mapy a barevné stužky, které označovaly barvu etapy. Latýsek se ubytoval do pohodlného boxu, ve kterém ihned spáchal válendo a spokojeně chroupal seno, poněvadž už věděl, co ho zítra čeká a nabíral tak síly. Wrangleři z dalekých krajů (Tom a jeho družina) přijeli zrovna v okamžiku, kdy jsme se blížili ke vstupní veterinární prohlídce. Tu jsme absolvovali docela dobře. Večer proběhla technická porada, v češtině i angličtině, která nám byla hodně platná následující den. Stravování měla na starosti firma Globus a tak jsem do sebe soukala jeden řízek za druhým.. Večer jsme odjeli spát do hotelu, spolu s mámou a Adamem.
Po skoro celé probdělé noci nás čekal velmi brzký budíček- 4:40! V 5:00 jsme byli ve stájích a začli pomalu pucovat a sedlat mou bedýnku dynamitu, kterou jsme podpálili v šest hodin ráno. Čelovka na hlavě jen slabě pronikala ranní tmou a mlhou, která nás doprovázela celý den, i tak jsme se ovšem neztratili, protože početný houf startujících koní jel podle modrých světélek na trati! Po hodině jízdy se začlo pomalu rozednívat a my se tak konečně mohli odpojit od skupiny vedoucích koní a nasadit příjemnější tempo hodné prvnímu dostihu na tak dlouhou vzdálenost. Trať vedla okolím Mostu, zejména po tvrdších zpevněných cestách, místy lesem, občas jsme projížděli kus města. Wrangleři poctivě a spolehlivě čekali na každém domluveném bodě a všechno klapalo tak jak má. Spolu s Markétkou Terberovou a Kateřinou Kyselou jsme dorazili do cíle rychlostí přes 14 km/h, což na začátek po prvním 39km dlouhém kole nebylo vůbec špatné. Do veteriny jsme chodili také poměrně brzy, no vše šlo podle představ. Druhá, 29km dlouhá trasa (žlutá) se mi líbila ze všech nejméně. Vedla kolem polorozbořené stodoly, po panelové cestě a hlubokým polem, nic moc krásného. Ale zajisté se na tomto dojmu podílí i atmosféra čím dál tím většího podzimu, který už zapříčinil opadávání stromů, mlhu a vlhký terén. Latenic měl asi v polovině kola lehčí krizi, musela jsem slízt a běžet chvíli vedle něj, protože se na něm podepsalo jeho "ne a ne a nebudu pít!" a tak začal pěkně funět a zpomalovat. Na chladícím bodu se ovšem napil a od hlídky dostal hrušku a jablko, takže byl jak znovu nabitý a začal šlapat jakoby nic. Do cíle jsme dojeli sami, jelikož nám holky ujely. Díky brzkému vstupu do veteriny jsme je ovšem dohnali, a tak jsme startovali jen velice krátce po nich a nahoře na cvalové dráze jsme je dojeli. Čekalo nás již poslední, 13 km dlouhé kolo, které se motalo již jen v bezprostřední blízkosti závodiště a bylo velice příjemné. Cílovou čáru jsme protli klidným klusem, zatímco holky jely jinou soutěž (mezinárodní), a tak si daly závěrečný finišík, který vyhrála makrétka s Joulikem. Láťa krásně spolupracoval-napil se, krásně tepal, vypadal v pohodě, tak nebyl důvod otálet a do veteriny jsme vyrazili taky poměrně brzy. Po závěrečném ohodnocení samými áčky a jedničkami jsem se prostě slzám nemohla ubránit a tak se mi všichni pěkně zasmáli. Láťa je prostě ten nejúžasnější angličák pod sluncem a má obrovský srdce. Do večera bylo času dost a tak jsme sledovali dojezdy dalších soutěžících, někteří dojížděli trať 166km ještě dlouho do večera, kolem 22té hodiny. Láťa dostal mega dávku mazlení a jídla, pak se dostala řada i na mě a večer se již nesl v pohodovém duchu. Spát jsme šli do auta už v deset hodin.
Ráno jsem se probudila v 8 a šla se dívat+fotit na účastníky soutěží KP-L, kteří tedy startovali v neděli. Po třetí hodině jsme se všichni dočkali vyhlášení, které proběhlo v sedlech před hlavní tribunou na dráze. S Láťou jsme se umístili na osmém místě, což pro nás ovšem nehraje žádnou roli, protože hlavním účelem tohoto výjezdu bylo zjistit, zda na to má, či ne, a jelikož vezl 70kg, dokázal, že je to opravdu bojovník. Takže na závěr velká děkovačka- rodičům, kteří platili a pomáhali, wranglerům, že pracovali tak profesionálně, fotografům, že fotili a hlavně moc díky pořadatelům Terberovým a všem členům rozhodčí+veterinární komise za uspořádání tak profesionálních závodů, za které se opravdu stydět nemusíme, za ochotu a vstřícnost řešit problémy a za úžasnou organizaci tratě a prostorů. Moc díky a doufám, že se zde za rok sejdeme opět v tak hojném počtu. A ještě jednou díky Latýskovi, za to všechno, co pro mě udělal a dál dělá, za to jaký je to pohodář a profík a partner a kamarád, zkrátka za to, že mám tu čest s ním trávit své volné a nejštastnější chvíle roku. Díky!