Nadešlo to horší období závodní sezony. Dny se rychle krátí, počasí se kazí, všudypřítomné bahno už mnohým otravuje život a příroda sama se ukládá do zimního spánku. A tak jsme v ponurém říjnovém dnu opět po roce vyrazili do Mostu spolu s Tomem, na mezinárodní závody v opět velkolepém a bezchybně běžícím stylu. Letos jsme se neubytovali do přítomných boxů, ale zůstali pěkně na vzduchu v padocku v areálu hipodromu, i když o trochu dále od samotného centra dění. Teploty se touto dobou pohybují už pěkně nízko na běžné stanování, a tak jsme dvě noci přečkali ve Fronteře, kde se spalo pohodlně a relativně v teplíčku :-). První závodní den byly odstartovány mezinárodní soutěže na 164km,125km a 89km, takže jsme oproti loňsku měli celý tento den na pozorování těchto vyšších soutěží. Objeli jsme si tak chladící body spolu se všemi závodníky, nasáli atmosféru a o to víc se těšili na nedělní ráno, kdy se nás na startu soutěže na 68km sešlo neuvěřitelných 17 dvojic.
Startovali jsme již za světla, což byla příjemná změna, kterou jsem uvítala. Haydée zaujala pozici v lotu prvních koní, a tak jsme se proběhly stylem, že ceduli označující 15km jsme minuly za půl hodiny. Tempo vražedné, kopyta bosá, trať odporná, šutry, sklo, porcelán -> pot na zádech, husí kůže, černé svědomí, bojovná kobyla. První kolo jsme zvládly se všemi čtyřmi nohami, do veteriny vstupujeme po tří minutách bez Polaru, kterému došly baterky.. :-). Tepy 60, opět ne jiné hodnoty než A a 1. Do druhého kola startujeme sice značně znechuceně ohledně povrchu, ale Predátor je kousek před námi a tak vyrážíme svižným tempem na stíhací akci. Máme ho ještě v areálu hipodromu, ale po vjezdu na trasu nedělám stejnou chybu jako ve Vilémově, kdy se hřebeček táhl celé kolo za Sirčou, aby ji pak mohl natáhnout v cílovém dostihu, ale držíme se pěkně vzadu, za hřebcem, který tedy musí ťapat po svých :-). I tak se daří držet vysoké tempo, dozvídám se spoustu moudrých věcí (ne, občas si člověk musí vážně uvědomit, jak důležité je mít po boku jezdce, se kterým se dá mluvit NORMÁLNĚ :-)). Tak jsme dojely i druhé kolo, v němž nás dohnali další dva koně, a tak na ovál vyrážíme ve čtyřech, abychom si ve třech dali dostih. Tedy ve třech.. dostihový Predátor vyrazil již celé kolo napřed, zatímco Haydée s Ahmedem změřili síly až na diagonální rovině, kde se Hajdulce sice podařilo stáhnout dlouhý nadběh, ale dvouvteřinový náskok valacha rozhodl o našem třetím místě. Do veteriny vstupujeme značně zmatení. Co se to sakra děje? Haydée se jednak rozklepala, jednak nechtěly klesat tepy tak jako obvykle a prostě mi něco nehrálo. Za pomoci Vlaďky Šebkové, které tímto díky se podařily tuhnoucí svaly masírovat a kontrolou jsme prošly, i když ne tak lehce jako vždy doposud. A tak máme poprvé v historii 2ky a B.
Dohra závodů není tak veselá, a tak i radost z výsledku není taková, jaká by měla být. Už na vyhlášení Haydée sotva šla. Vinu jsem přisuzovala sjetým kopýtkům, nadávala jsem si a tekly i slzy, že jsem pitomý sobec, že ženu kobylku po takových terénech bez podkov. Šokující pravda však přišla až po telefonickém hovoru s maminou, která se doma po dobu mého výletu starala o koně. Haydée si v kopytě pod střelkou udělala hlubokou řeznou ránu, která se zapouzdřila, a tak se v úterý ráno objevil za doprovodu MVDr. velký absces, spousta nepříjemného hnisu a noha jako bambule. A tak nyní Hajdulku léčíme, léčíme na řeznou ránu, kterou by utrpěla i za podkov, radujeme se naopak z velice kvalitní rohoviny, jelikož zaříznout se do abscesu bylo díky kvalitě vysoce obtížné (musel se volat kovář, kterému tímto taky děkuji). Díky mámě, která bezpochyby zachránila život mojí kobylce zatímco jsem byla pryč, jelikož jinak hrozila otrava krve a mnoho dalšího. Děkuji a děkuji i paní veterinářce Březinové za péči a pomoc, kterou poskytla a poskytuje. Protože přijít o jednoho z nejcennějších, které mám, to si neumím představit. Zakončení sezony tedy nedopadlo nijak slavně, ale před námi je dlouhý zimní odpočinek, přes který se pevně doufám dá všechno opět do pořádku a od jara si opět objednáme štěstí.