Ani odjezd na Endurance Days Most nebyl bez potíží. Když jsem v pondělí před závody přivedla z výběhu Haydée s dírami v zadní levé noze, zhroutil se mi svět. Malým zázrakem se stalo to, že se rány zvnějšku a zevnitř dokázaly do pátku zocelit natolik, že jsme vyrazili.
Po příjezdu na hipodrom jsem byla plná nejistoty. Postavili jsme holkám ohrádky, dali seno a vodu a vyrazili směrem do Officu zaplatit 225 euro za start. S nejistou nohou to nebylo nic příjemného, na druhou stranu, jistotu nemá člověk nikdy. Odpoledne jsme v pořádku absolvovaly vstupní veterinu a na prosbu polského veterináře, jestli by mohl jizvy zapsat do karty řekl, že to ani není potřeba. No, ať žije přípravek Wonder Dust :). Pak šlo vše ráz na ráz. Ubytovali jsme se letos v ubytovně pod závodištěm, abychom se na delší trasu mohli vyspat v teple, čistotě a relativním pohodlí. Ráno pípal budíček v 5:00.
V naprosté tmě jsme se vydali směrem stáje. Mobilní boxy, v nichž koně bydleli oproti loňským ročníkům a pevných venkovních boxů závodiště, Hajdulce nijak nevadily-ráno jsme jí přistihli spící. Po mazlení a podobných věcech jsme šly ostříkat nohu ledovou vodou a povodit- otok zmizel. Dostavila se máma a po přivítání, s rozedněním jsem sedlala a nervozita stoupala. Na startovní pole nad hipodrom jsme se vydaly o něco později než ostatní, v plánu bylo odložit si start. Nadočekávání poslušná Hajdulka vyrazila jako poslední z lotu několika desítek koní, ale toho před sebou- dánského ryzáka, dohnat musela. Dvojice se nám stala společníky téměř po celou trasu závodu, neustále jsme se míjeli, předjížděli, chvílemi jeli spolu. První 30km dlouhý okruh byl tvrdý jako prase a v mnoha okamžicích mě to uvádělo v zoufalství. S jistotou můžu tvrdit, že trasa byla ještě horší než minulé dva ročníky-tohle bychom na boso neušly. Na oválu ve finále jsme si zacválaly-po šutrovatých makadamových cestách to byla po měkké travičce vítaná změna. Rychlost naší první etapy dosáhla 15km/h, do veteriny jsme šly v dobrém čase. A takhle to pokračovalo- druhá nejdelší etapa (38km) vedoucí na Koňský vrch byla asi ze všech nejlepší- cesty byly široké a dalo se vybírat. Při kochání se fabrikami a komíny s čoudící párou jsem zhodnotila výhody a nevýhody mlhy: nevýhodou je, že uhlí ve vzduchu je cítit-v mém případě mi oba předchozí ročníky působilo dokonce nevolnost, výhodou mlhy ale je, že není vidět. Přes uhelné pánve, doly a hory jsme dojely zpět na ovál. I druhou veterinu, po 68 kilometrech jsme zvládly na jedničku. To doslova! S postupem času byly etapy horší a horší- rozježděné, vymleté, tvrdé. Panelové cesty střídaly úseky po asfaltu nebo naopak hluboké jílovité "bahna", které pohltily nejednu podkovu. Haydée neustále šlapala jak hodinky, nadšená společností druhého koně kterého mohla táhnout, lekající se všeho možného, pořád jsem jen brzdila a vezla si zadek. Byla to nádhera. Do posledního, 27km dlouhého kola jsme vyrážely s optimismem, že to snad zvládnem. A stalo se tak. Moje malá Hajdulka mne svezla na svém hřbetě celých 125 kilometrů. Za devět a půl hodiny jsme se octly zpět v cíli a vstoupily do veterinární kontroly. Klus čistý a opět nic jiného než A a 1. No, tekly slzy, tekly. Je to pro mě pořád fascinující, neuvěřitelné, nádherné, když tohle pro mě kůň udělá. A o to víc, když je to můj kůň, nejlepší přítel již po tři roky.
Po gratulacích od veterinářů následoval kratší odpočinek a už se setmělo. Odebrali jsme se uklidit chlazení a věci, ostříkat Hajdulce nohu, pořádně ji pomazlit a nakrmit a to samé jsme vzápětí učinili s týmem. Dojezdu 160km jsme se nedočkali- únava vykonala své a my jeli zalehnout do ubytovny. Nadšení.
Ráno jsme měli v plánu spát dokud se nevzbudíme, což mělo být nejpozději v 8:30, abychom se stihli přesunout zpět na hipodrom chladit Gabora se Šárkou Němečkovou, kteří poprvé startovali v L, závodě na 68km. V půl sedmé jsme ale byli čilí natolik, že nějaký další spánek nepřipadal v úvahu a proto jsme vyjeli podívat se na start L. Zanedlouho volali přátelé ze Sokolova, zda bychom pro ně nemohli přijet, že má kobylka myopatii. Zapřáhli jsme tedy a razili pro ně na chladící bod. Po cestě z areálu jsme ale potkali wranglery Lkařů, takže jsem přestoupila do auta směrem zpět a šla čekat do cíle. Šárka přijela v první skupince koní, Gabor uklidnil nad očekávání- do tří minut jsme byli ve veterině. Prý to byl dosavadní rekord :). Tom se mezitím stihl vrátit i s pacientkou, která šla na kliniku do péče veterinářů. Ve druhém kole kdy Šárka jela jsme stihli provést Sirču chiropraktickým zákrokem a nasnídat se. Pak už jsme v napětí čekali dojezd soutěžících a zklamáni jsme nebyli. Na oválu se vylouplo pět koní, Šárka v čele. Srdce mi bušilo jako naposledy v Pezinku, kde jsme očekávali Tondu v cíli 120ky. Velice rychlým tempem objeli dostihovou dráhu a v cílové rovince se strhl boj. K velké radosti Gabor využil znalosti nabyté zamlada z dostihové přípravy a o několik délek předehnal zbylé závodníky. Byla to nádherná podívaná, vykřičela jsem si hlasivky. Chlazení byl jeden velký adrenalin, i tak se nám podařilo (byť v poslední minutě) vstoupit do vet-gate a úspěšně jí projít. Byla jsem dojatá :-), Němečkovi byli nadšení a Gabor vypadal jak naprostý profík který přece ví, co dělá. Tato akce nám tedy zajistila velice rychlý spád nedělního dopoledne a po obědě-vynikající svíčkové jsme se šli převléci do slavnostního. Haydée svůj první závod CEI** dokončila na krásném druhém místě průměrnou rychlostí přes 13km/h. Z pěti startujících jsme byli poslední dvojicí, která závod dokončila ve zdraví. Markéta s Wellfare právem sklidila i cenu kondice, jelikož přijela v čase o hodinu a 50 minut před námi. Šárka převzala své první zlato v této disciplíně a neméně šťastná odjížděla domů.
Byly to nádherné závody. S nejistým začátkem, se vzpomínkami z loňského nejhoršího závodu sezony, Mostu 2009- ve kterém se nám stal úraz, jsme si nádherně spravili chuť. Noha nebyla závodem poznamenána, její stav i otok se naopak zlepšil. Po celou dobu nevykazovala známky nejmenší únavy, naopak. Je to můj bojovník a je mi neskutečným potěšením tohoto koně vlastnit.