Letos již počtvrté vyrážíme na závody v Mostě. Jen posádka přívěsu je poněkud netradiční- místo Latýska, Hajdule nebo Sirči jede udělat díru do světa náš shetlandský bojovník Šaronek, který je spolu s jednou z jeho jezdkyní přihlášen do nedělní soutěže poníků na 2x2 kilometry. Na místo dění jsme tradičně dorazili v pátek, poslechli si poradu, ubytovali koně a pozdravili se s Falomou, která mě opět poveze na zádech, tentokrát už 80km.
Sobotní den, který byl opět plný mezinárodních ale i národních soutěží jsme podnikali natáčecí akci, abychom měli dostatek materiálů na chystaný e-kurz o vytrvalosti (dozvíte se v budoucnosti). Když jsme měli dostatek záběrů z trasy, veterin, chlazení, ustájení, vybavení a dalších potřebností, nachystali jsme se na vstupní veteriny pro nedělní soutěže, ze které nás třikrát po sobě vyhodili, takže jsme v prostorů závodiště čekali jen asi tři hodinky s koněm na ruce, než vytiskli vet-karty. No přestože v Mostě, pořád jsme v Čechách.. :). Alespoň s veterinou nebyl problém, snad až na závěr, kdy Faloma vypadala, že ze svíčky přepadne, při malování čísla na prdel. Následovalo už jen ustájení kobylky, krmení, hygiena a spánek na brzký ranní start.
Start proběhl nadočekávání, možná i díky Hance na Erosovi, která na nás ráda počkala a tak jsme společně vyráželi až pár minut za všemi blázny, kteří se na trať zahalenou do tmy vyřítili cvalem. Po vyjetí z hipodromu už to byla stará známá trasa a její první kolo něco přes dvacet kilometrů dlouhé, jsme zvládly docela v pohodě. Chlazení stejně tak, po krátké pauze spolu s mrholením vyrážíme do kola druhého- nejdelšího 36km s kopcem uprostřed (mého oblíbeného). Faloma byla dobrá, až na neustálé kroucení se jak žížala a házení hlavou (je pravda, že se stále známe málo, ale přestože jsem seděla tak, abych jí nevadila a nějaký kontakt či přilnutí jsem nevyžadovala, vůbec se mi styl pohybu nelíbil). Na horu jsme se vydrápali (stále s Hankou a Erotomanem) výborně, nechali se nahoře občerstvit a zchladit a při sestupu a následném dojíždění do cíle už mi bylo jasné, že nejdeme úplně čistě a dobrý pocit zlehka vyprchával. Veterinární kontrola tuhle domněnku jen potvrdila, a přestože jsme prošly, byly jsme pozvány na re-check, ve kterém jsem podepsala papír že vzdávám a soutěž jsme ukončily. Nešlo přesně říct, na jakou nohu kulháme a vlastně ani proč, takže jsme utíkali za MVDr. Žežulkovou, která kobylce nahodila vyhozenou čelist a vše bylo zase jak má :-))). Holt i takové věci se dějí a důležité je, že jsme to vzdaly včas a ve zdraví. A včas to bylo doslova, neboť když jsme zadekovali Falomu a poklidili část věcí, akorát startovalo moje želízko v ohni- Adélka a Šaron. Adélka na startu stála po roce ježdění u nás a nutno dodat, že jsem na ní byla právem hrdá- celé dvě kola s vodičem, přerušené uprostřed měřením tepů, krásně vysedávala, zvládla usedět parádní hrby na startu a v cíli, sama Šarona korigovala a pobízela a první místo tak získala naprosto zaslouženě! Diváků se na tento sranda závod sešlo snad více než na finiš 160tek a děti tak sklidily ohromný aplaus a obdiv. I závěrečnou veterinou proběhli sami na výbornou a já se tak můžu těšit, že vedle mne roste budoucí vytrvalostní naděje!
Déšť už neúprosně padal z nebe celé odpoledne, takže trochu delší čekání na vyhlašování v teple officu snad nikomu nevadilo. Krásné ceny dostali nejen junioři na ponících, ale jako vždy i národní soutěžící všech kategorií. I přes Falomin neúspěch jsme odjížděli domů s velice dobrým pocitem, bezvadným zážitkem a po dojetí také se slovy ze stran všech jezdících dětí- ,,Že budu moct jet příští rok já?!".. No, máme se na co těšit!