Půlka sezony i prázdnin je za námi, čas neúprosně letí. Vydali jsme se zkusit štěstí na další zahraniční závody, i když národní soutěž do Polské Kuznie Nowowiejské, malé vesničky pod Varšavou, celých 650km vzdálené od domova. Stalo se tak ve čtvrtek na noc, 23.7.2009. Latenic moc dobře tušil, že vyráží závodit, a tak s nástupem neotálel. Netušil však, že ho čeká dvanáct hodin dlouhá cesta znepříjemněná blouděním po polských neblahých komunikacích. Když jsme se poprali s nepříjemnostmi zdejší dopravy (tak například dálnice- každých 10km semafory, přechody pro chodce, prodejci hub po krajích dálnice, cyklisté, chodci, povozy, traktory..) a dorazili na místo, opět na nás dýchla preciznost nově postaveného areálu v západním stylu. Vše ve velkém, hala ohromných rozměrů, výběhy, kolbiště, prostorné stáje, naklizený a voňavoučký areál.. nezbylo než nadechnout se závodní atmosféry a začít s klasickými předzávodními přípravami. Latýsek si po cestě odpočal v padocku, my ve stanu a odpoledne se šla odběhat vstupní veterina, která proběhla bez ztráty květinky. Večer proběhla porada, na které mi češka žijící 12 let v Polsku osvětlila pravidla té naší národní soutěže, kterou jedeme společně. Bylo fajn slyšet znalé české slovo mezi všemi cizinci (závodit přijeli též holanďani, finové, němci, slováci, rakušáci...). Po poradě jsme s Tomem nachystali všechny věci potřebné na chlazení a večer usnuli i za hlasitého hudebního doprovodu polských sousedů.
Ráno bylo vše růžovější. Spánkový deficit smazán, síly nabrány, těšička veliká. V osm hodin jsme stáli na startu spolu s dalšími osmi polskými koňmi. Abych upřesnila pravidla hry- není vše jak by se mohlo zdát, jak jsme zvyklí. Tato soutěž byla postavená na omezené rychlosti (min.12km/h, max 16km/h), přičemž o vítězi rozhoduje NEJRYCHLEJŠÍ dvojice, která však nesmí překročit limit 16 km/h :-). Nesmějte se, bylo to vážně o počítání, počítání, počítání.. a taky nervech. Ale pěkně popořadě- dostih jsme vedli. Trasa zatím asi nejpříjemnější povrchem, co jsem kdy jela. Samé písčité úseky, vedoucí lesy, sem tam kus asfaltu vesnicí, ale vše v normě a na pohodu. Rychlost 17 km/h nám zajistila první příjezd do cíle a pak se jen čekalo na 9:52, abychom v čase 16km/h mohli vstoupit do veteriny, kde se čas uzavírá. Komedie :-). První kolo se povedlo, first place. Veterina A a 1, ukazujeme polákům, jak se to dělá, nálada i sebevědomí stoupá. Druhé kolo opět razíme 17ti kilometrovou rychlostí. Opět bez nejmenšího problému, stíhají nás pouze dva dobře natrénovaní koně, zbytek je dvacet minut za námi. Do cíle opět vjíždíme s předstihem, abychom měli čas odsedlat (uklidněno je už při vjezdu do cíle). Překvapení ovšem nastává, když jezdkyně, která vyjížděla po mě, vstupuje do veteriny přede mnou. Krve by se v nás nedořezal. Jak to? Vždyť musí být rychlejší, ne? Byly to vteřiny, avšak rozhodlo se polku následovat. Vstoupili jsme tak do veteriny a tu opět prošli na A a 1. Co jsme neblaze tušili, že limit jsme přešvihli, se potvrdilo samotnou FEI rozhodčí, která přišla oznámit naše elim, že jsme o dvě minuty přepočítali vstup.
Jo, chtělo se mi v tu chvíli sednout a umřít na místě- přeci jen, po šedesáti kilometrech rychlostí 17 za hodinu se vám nechce uvěřit, že vás vyrazí jen kvůli nedodržení jakéhosi limitu, obzvlášť, když je kůň naprosto OK. Pravidla jsou však pravidla a za těch pár minut v sedě si bylo nutné přiznat, že tohle jsem teda vážně pohnojila, že stačilo důvěřovat Tomovým propočtům a pokračovalo by se vesele dál na first place a pro first place. Jak jsme si tak vztekle bručeli každý sám pro sebe, po chvíli se sebral zbytek sil a odhodlání (co se mě týče, Latenic to měl sebrané a čekalo to na odpálení) a vyjeli jsme pravidla nepravidla zopakovat si ještě jednou modrý, příjemný pískový okruh. Dali jsme tak třetí 30km dlouhý okruh jako by závodně, opět rychlostí 17km/h, která na rovinkách odpovídala cca hodině cvalu a půl hodině klusu. Táta s Tomem si dali ještě neofiko chlazení, když už jsme tu, dojedem to alespoň jako trénink. A povedlo se. Devadesát kiláků, s nadhledem, přehledem a radostí. Jak tak kilometry ubíhaly pod kopyty, i vztek a zloba mizela z hlavy a dýchat bylo snažší. Latenic je borec, konec.
Po tréninku (:-) byla sprška. A to jak všech členů týmu- děkujeme pořadateli za sprchu, tak Lotuskova. Pak se šlo napapat, uklidit, zahrát UNO a byl večer. S horší náladou se šlo spát a ráno, po vstupní veterině stylem- ,,Je koník v pořádku?"- ,,Ano."-,,Tak jeďte." jsme naložili (a po opětovném naložení, kdy už se auto podařilo díky holanďanům nastartovat) jeli :-). Cesta bez bloudění a za denního světla bez deště byla příjemnější a o celé dvě hodiny a 80km kratší, suma sumárum- 650km, 10hodin. Když jsme nedaleko hranic uviděli Jeseníky, vědělo se, že jsme doma. A příště? Příště zas pojedem, bylo to nádherné-zázemí, trať, většinou i atmosféra, jen už nepojedem národní hovadinu, ale normální, mezinárodní dostih, ke vyhrává ten nejlepší (nejrychlejší). A třeba už vážně ukážem, jak se to dělá :-))).