Po týdnu v Jeseníku jsme vyrazili do Nučic, jen soukromě- já,Tom, Sirča a Láťa. Závody to byly velice nevšední a to hned několika zásadními fakty. Již propozice hlásaly, že závod jako takový i s příjezdy účastníků, vstupními veterinami, poradou, zkrátka vším začnou až v sobotu 22.8., nikoliv den předem, jak jsme byli doposud zvyklí. Stalo se tedy, že v pátek, předvečer závodu, se nás na místě konání sešlo asi pět- koně z dálky (Brno, Jeseníky..). Celý den bylo třicet stupňů Celsia, ale po příjezdu na místo, postavení ohrádek a stanu začalo lít a střídavě se déšť přeháněl celý večer i noc, vlastně i následující závodní den. Díky vodě jsme tedy ulehli již po nezbytných úkonech a usínali se smíšenými pocity, jak to ráno bude, kdo dorazí a kdy.. Ale ráno je moudřejší večera a soutěžící skutečně začali najíždět. Věci se daly do pohybu, rozhodčí přijeli, na veterináře se chvíli čekalo, nálada mezi organizátory a rozhodčími nebyla vůbec příjemná, pro okolí spíše odrazující a dle mého i dost vyhrocená- menší zádrhele jak v čase tak v plynulosti se daly očekávat, vzhledem k náročnosti disciplíny. Nakonec se vše posunulo o půl hodiny, veterinu jsme odběhli, pobavili opět množstvím tepů (32), čísla jsme dostali, byli jsme rádoby vystrašení co se týká úboru a pravidel (zlaté časy s mužským osazením rozhodčích křesel, kdy se vše řeší s chladnější hlavou a nižším tónem hlasu, avšak s přirozenou autoritou) a pak už nezbývalo než nasedlat a vydat se na trasu dlouhou 60km skládající se ze tří stejných okruhů.
Trasa byla příjemná, dobře značená, ale poměrně náročná zároveň. Vedla polními cestami, podmáčenými lesy, oborami, byla záživná a různorodá- delší rovinky, kratší i delší stoupání, klesání.. na 20ti kilometrový okruh stačil jeden bod chlazení, kterým jsme projížděli dvakrát. První kolo jsme absolvovali všichni společně- celkem nás jelo pět, 2 brněnští koně p. Reichmana, Daho a Tonda s Derisem. Během onoho prvního kola jsme společně řešili nástrahy typu obrácená šipka, zavřená branka na trase těsně před cílem apod. Zkrátka, uteklo to dosti rychle a už jsme byli v prvním dílčím cíli. Do veteriny jsme vstupovali jako první, do druhého kola tak startovali s mírným předstihem. Druhé kolo jsme jely zpoloviny samy, jelikož Deris a Daho nás dojeli až na desátém kilometru. Do cíle se v pohodě dojelo společně. Začalo pršet a přestávalo jen z řídka. Přijela za námi máma, něco nafotit a povzbudit+pomoct. Do třetího kola startujeme společně s Derisem, trasu potřetí úspěšně absolvujeme a plně promočení dojíždíme do cíle. Závěrečný dostih v mém případě nepřipadal v úvahu, Sirča přeci jen není moje a tráva na nerovném cílovém prostoru nebezpečně klouže. Tonda souhlasí s rozumnějším řešením hlava/hlava a přesně tak protínáme cílovou čáru :-). Do veteriny jdeme zanedlouho a vycházíme s úsměvem (tedy já, Tom měl skoro slzičky, přiznal se :)). Sirča tak absolvovala svých prvních 60km stejně hladce jako moje Haydée před týdnem- bez jediného problému, bez jediného škobrtnutí. Na vyhlášení jsme se dozvěděli, jak náš vyrovnaný dojezd dopadl.
Sirča do cílového prostoru strčila cosi (buď čumák nebo chloupek, jak říká Tonda) o něco dříve, a tím si vysloužila první místo! Nezbývá tedy než opět konstatovat že lépe jsme dopadnout nemohli, Sirča je pašanda a poděkovat Tomovi a její domácí jezdkyni za přípravu. Po ukončení závodů se všichni účastníci odebrali domů včetně nás, přičemž nás Sirča hodinu potrápila s nakládáním, ale vytrvalost je vytrvalost, a tak jsme si po 60ti kilometrech daly ještě hodinku psychologického cvičení a kurzu sebeovládání. Důležité ovšem je, že se podařilo a tak se Sirča přesunula k nám, kde se bude prohánět po rovnějších pláních a chystat se na Vrchovanské klání. Srpen byl tedy extrémně vydařený. Kéž se nám tak zadaří i v Bábolné!!!