Jak bylo domluveno, do Pasek jsme vyrazili spolu se Šebkovými. Latenic jel v našem vozejku se Sihaskou, vozík táhl Ivan Šebek, který oba naše šampiony dopravil naprosto profesionálně do velice dalekých Pasek, do krásné přírody Novohradských hor. Odjezd z Lužců byl naplánován na třetí hodinu odpolední, vyjet se nám však podařilo už ve dvě a něco. Cesta byla zdlouhavá a únavná, ale s týmem Máma, Áňa a Dáda bylo o zábavu postaráno. Na místo jsme dorazili kolem šesté hodiny, po stoupání na kopec, kde byl start, cíl a ubytování všeho druhu jsme byli naprosto ohromeni krásou okolní krajiny a výhledem do nádherné kopcovité krajiny. Na místě už byli Sirsusáci, kteří nám pomohli postavit stan a padock, zatímco my jsme pečovali o našeho čtyřnohého borce. Jak se již dočtete v následujících řádcích, slovo Borec ještě velmi málo popisuje to, jaký Latenic skutečně je.
Večer nás čekala dlouhá technická porada u Dostihového buffetu, kde měli vynikající domácí stravu a já se tak dokonce poprvé skutečně navečeřela před dostihem. Při promítání fotek a záludností trati jsem měla husí kůže a srdce už mi tlouklo do rytmu cvalových skoků.. Po véče a obstarání hrdiny jsme se s Áňou uklidily do stanu a po chviličce velmi tvrdě zabraly. S největší pravděpodobností za to mohl předepsaný noční klid, který byl přísně stanoven pořadatelem panem Blížencem, jemuž patří veškeré pozemky, na nichž se závody pořádají. Máma s Adámkem spali v penzionu v Nových Hradech. Probudily jsme se obě naráz asi pět minut před nařízeným budíkem, který byl na šestou hodinu. Vrhly jsme se na čištění a pletení bobíků a poté sešly dolu k buffetu na domácí pečený koláč, ovšem ani ten jsem do sebe nedostala celý, prostě mi to nervy nedovolily. Ulevilo se mi opět až při usednutí na hřbet, před tím jsme ovšem ještě byli zváženi, jelikož kdosi vymyslel super věc, a to, že všichni Lkaři a Skaři (ti byli tři), budou mít hmotnost 70kg. Chudák Láťa tak nesl podruhé v životě o dvacet kilo více (samozřejmě mrtvé váhy) a to jen díky tomu, že nám Zuzka půjčila těžkého Horala s ještě těžšími kousky olova, které jsme měli našroubovné z přední a zadní strany sedla. Ledvinka na zádech a oblečení mělo dalších pár kilíček, i tak to ovšem bylo "tak tak". Ke startu jsme ale vpuštěni byli, a tak jsme v 8:30 za doprovodu trubky vyrazili na okruh dlouhý 29km.
Rozjeli jsme se pěkně rychle. Láťa jel jako by žádné kila navíc nevezl, a tak jsme se drželi v první trojici (místy pětici) závodníků. Trať byla v lesních místech příjemná, protože teplota 30st. se zde dala vydržet mnohem snáz. Povrch byl docela hnusný a místy fakt šutrovatý, proto pan Blíženec správně apeloval, aby se koně nakovali. Latenic neměl žádné problémy (kromě klasiky-zakopávání, ale to jsem na něj vždycky jen houkla ať si čumí pod nohy a on pochopil..) a trať zdolával jakoby nic a stále svým tempem udržoval chod s vedoucími koňmi. Tak tomu bylo až do cíle první veteriny, kam jsme šli ale později než jsme zvyklí, protože váha se projevila právě na tepech. Veterinou jsme ovšem prošli, pak ovšem následovalo dojíždění čtyř uprchlých soupeřů. Latenic nasadil tempo 23km/h, které jsem ho první 3 kilometry po měkkém travnatém povrchu po rovině dovolila zachovat. Dohonili jsme je na čtvrtém kilometru, Latýsek se spokojeně zařadil, odfrknul, a klusal jako by se nic nedělo. Stejně tak tomu bylo i poté, kdy nám utekli na posledním chladícím bodě, kde vypil půl kýble vody (což už udělal podruhé, takže se zdá, že je to rozumnej profík). Bylo to sedm kilometrů před cílem, když nám opět o nějaký kus ujeli. Zrovna jsme najížděli na poslední, luční a tudíž měkkou část trasy, kde se to dalo pěkně valit. A vedoucí tříčlenná skupinka pomalu ale jistě zrychlovala. No.. po těch 55 kilometrech v sedle se mi honily hlavou různé otázky.. mam se na to vykašlat a dojet tak, aby utepal? Mam je zkusit stihnout a přibrzdit když tak potom? Nebo to vyhrajem? Latenic ochotně naskočil do rychlého cvalu a valili jsme to fakt rychlým cvalem za vedoucí skupinkou. Už jsem nedoufala, že je doženem. Jenže Latenic našpicoval uši, (a teď mi věřte, že mám sakra husí kůži, když to píšu) a dojel vážně rychlým tryskem všechny tři koně a jezdce, kteří, když si toho všimli, odsouhlasili "jedem" a snažili se nám ujet. Jenže ten kůň, který měl jít na jatka a má sakra velký srdce vypojil dýchání, to jsem za něj vzala já, srdce se nám oboum rozbušilo a my pomalu ale jistě všechny tři předjeli. Krátce před cílovou čárou nastal okamžik, kdy jsem začla brzdit. Jo, bylo to z kopce. Cíl byl z kopce. A to já mám hrášky. Má problém z kopce klusat, teď bude dostihovat? Pěkně jsem ho čapla za hubu a říkala si.. to ne, to ne.. radši zdraví, než vítězství, namelem si huby.. a začla zřetelně kuňkat: ,,Hou, hou, hou!" jenže to už jsme tím cílem prosvištěli, se zbržděním jen částečným, protože nás předběhla pouze Latifa. Rychle jsem slezla, postaraly jsme se o Láťu, zatímco ten se postaral o závěrečné napětí v kruhu rodinném i přátelském. Je to tak, po tomto (pro nás neuvěřitelně 5km dlouhém trysku a dostihu do kopce), se Latenicovy tepy ne a ne dostat pod 70. Byl napitý, ošetřený, dech se zklidnil, začal žrát trávu, ale tepy ne a ne klesnout. Do veteriny jsme tak šli až v posledních minutách. Nikdo, kdo alespoň pár minut sledoval hodnoty na Polaru nedoufal, že projdeme. Vstupovali jsme se sedmdesáti tepy. To, co se dělo dál, už je něco mezi nebem a zemí. Zaujala jsem klasický postoj, a šeptala jsem Láťovi do ucha naše tajná slova. Při tom mi skoro tekly slzy. Nevěřila jsem, že utepe. Byl konec. ,,Tepy 56, můžete zaklusat." tak v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.. Tak my i vážně zaklusali, my vážně měli dobrou hydrataci, ani svaly jsme neměli ztuhlý, my jsme prostě prošli!!! Vylezla jsem ven a bulela jak želva, taková pubertální želva, která je nesmírně šťastná. Máma mi to nejdřív nechtěla věřit, fakt jsme nikdo nedoufal. Tak jsme druzí. Hurá! Jaké překvapení potom bylo, že ani jeden z koní, se kterými jsme si dávali finiš neutepal! Ani jeden neprošel! Dokud mi to nepotvrdily zdroje z rozhodčí věže, vážně se mi nechtělo věřit, že jsme první. Ale ano, je to tak, a my šli navíc ještě klusat o Cenu kondice.
Klusala Áňa, klusal Tonda Hrdina s druhým Derisem a klusal Jirsa s Kaiserem. Nikdo moc nevěděl co si o tom myslet, vzápětí se ukázalo že ani samotní veterináři nevědí co si myslet, a tak se cena kondice nakonec neudělila ve stupni L, ale v S. Vyhlášení bylo v pět hodin v sedlech a bylo to asi to nejradostnější vyhlášení ze všech. Nejen že my si odvážíme zlato, ale odváží si ho i Niky a Tom se Sirčou, kteří na závěr sezony vyhráli žlutou v KP. Pořadatel zajistil všem vysoce hodnotné věcné ceny od sponzorů + vysoké peněžní ceny od firmy Wood Service s.r.o. a Adastra s.r.o. a mašličky na památku rozdával dokonce i těm, kteří byli z nějakého důvodu eliminováni. Bylo to nádherný. Vážně. To, co si vytrvalec puberťák vždycky představuje, při čem se mu ihned roztluče srdce je právě srdceryvný finiš v sedle svého koně, vlající hříva a cílová páska. A dnes se mi to splnilo. Dotryskali jsme si pro vítězství. Láťovi patří to největší díky na světě. Je prostě dokonalej. Je dobrej. Je můj. A ve veterině mi dokázal, že je mezi námi něco mnohem víc. Na závěr bude veliká děkovačka: Mámě za to, že opět zacvakala tento výjezd, že se mnou byla, že byla hodná a pomáhala, že byla v den závodu fakt příjemná a bylo to s ní strašně fajn, Adamovi za to, že nezlobil, snad jen Pasecký masakr jeho motorovou pilou vzbudil rozruch, Áně za to, jaká byla, že je to fakt inteligentní a fajnová holka, Šebkům za to, jací byli, za skvělou dopravu našich ořů a za pomoc, Sirčákům za pomoc (snad na to zlato navážete i ve vyšších jízdách) a halvně pořadatelům, kteří zajistili nesrovnatelně výbornou organizaci, nádherné prostředí, za nádherné terény, kudy vedla trať, za značení trasy, za trpělivost, fajn atmosféru, skvělý buffet a vážně si strašně moc přeju, abychom se tady příští rok sešli opět, tentokrát na již čtvrtém Paseckém distančním dostihu. Ještě jednou díky, a... sláva všem Lotusům, Latrýnám a pětinohejm koním!!!!!!!!!