S Paseky 2015

Čas letí neúprosně. Po sedmi letech (naposledy v září 2008) jsme se ocitli na místě s osobitou atmosférou, v novohradských Pasekách. Březí Konny, hravá Allegra, Tom a pan božský (pan Blanc). Delší klikatou cestu zvládl bez zlobení jak kůň, tak přepravník. Už to bylo podezřelé (nebo pokrokové?). Podzim o sobě už dává vědět a tak je okolí barevné a počasí sobotního odpoledne sychravé. Náš závod, první "S", je naplánovaný až na neděli, díky pondělnímu státnímu svátku.
V průběhu odpoledne jsme absolvovali vstupní veteriny. Teď už tedy mise splněna, tím, jak jsme si ji stanovili. Výjezd jsme považovali za "výletní dovolenou" na místo, kde se nám před lety extrémně líbilo. Stačilo nám vidět to tu, porozhlédnout se, projet. A to nás zítra čeká. V průběhu večera jsme potkali pár známých z let, kdy jsme se ještě na české scéně objevovali často. A zahřálo u srdce vidět třeba takového Hamira, který stále i po těch letech, kdy běhal s Hajdinkou dlouhé tratě, závodí dál v plné síle. Ani večerní posezení u ohně nebylo vůbec nepříjemné. Porušili jsme i naše omezení vepřového a s chutí si dali jednoho místního čuníka, protože život měl jistě důstojný a krásný. A protože před závodem byl hlad.
Ráno bylo mlhavé a chladné. Početné startovní pole našeho závodu na 84km jsme nechali odstartovat a kopec zabiják si dali osamotě. Hned po projetí startovní čáry jsem slezla a onen strašák (prudký, dlouhý a rosou uklouzaný), který mi pár nocí nedal spát, jsem seběhla po svých. A doprovázel mne naprosto vzorný kůň, partner. A ten pocit mne držel až do cíle a drží stále.. Nezaváhal, pochopil smysl i budoucnost našeho snažení a já věděla, že to zvládneme. Že i přes výhružky a obavy z tvrdého a převýšením náročného terénu, máme šanci to zvládnout. Celé první kolo totiž budeme čerpat ze sil, které v minulosti nechával na startu. A ten zbytek už má natrénovaný.
Zdejší krajina a příroda je nádherná a osobitá. Od druhého kilometru nás doprovázela dvojice Jany a Bereniky, se kterými jsme, možná trochu nečekaně, dojeli až do konečného cíle. Dodržet minimální rychlost 12km/h je na koni, kterému je vrozená piafa a pasáž, jehož cval vám dá pocit že se zastavil svět a vy plujete na moři, poměrně výzva. Ale on to dokázal. Drtivou většinu závodu tak cválal, makal tempem, jakým nikdy jindy. V serpentýnovém stoupání na kopec v pralese jedinkrát nezaváhal. Šel kupředu, cílevědomě, bez pobízení. A dovezl mne. Nádherně, bezpečně. Po celou dobu závodu se moje myšlenky ubíraly filosofickým směrem. Proč zrovna já mám štěstí na koně s takovým srdcem. Jeden jak druhý. To, co tady dokázal Latenic před těmi lety je srovnatelné s letošním výkonem mladého, ne zrovna vytrvalostně stavěného koně, který bojuje ze všech sil v dosud nejtěžším terénu, který potkal, v dosud nejdelším závodě, který jel. Ať už je to čímkoli, já za to děkuju. Vážím si toho, nikdo neví jak.