Distanční dostih Z Pezinok 2010


Zima bylo pro Sirču neskutečně dlouhá. Léčení mezikostního svalu probíhalo klidem a rehabilitací dvakrát týdně po tvrdém-což přes zimu nebylo v Jeseníkách často ani možné díky náledí. Prvního května se Sirča převezla k nám, kde začla chodit, klusat. jako správný arab mi zařídila parádní svezení kdy se bála naprosto VŠEHO, takže jsem vyndala i svou rugbystickou bezpečnostní vestu.. Nejdřív funěla i cestou na výběh, přičemž se byla schopná zpotit, v průběhu měsíce se ale postupným prodlužováním a zintenzivňováním procházek dokázala dostat na hodinu klusu, i když po takové práci vypadala jak týraný kůň odněkud z dolu a pěny bylo tolik, že hnědá barva srsti snad zůstala jen na hlavě. Po 14ti dnech, kdy dostala první větší záhul se odřela mezi půlkama, takže pak následovalo týdenní léčení červené prdelky a ve stádě se tak ocitl pavián :-). Chování pod sedlem s průběhem času lepší sice nebylo, ale kondice ano. Nikdy jsem nevěřila, že arab stojící 7 měsíců zavřený na 3x5 metrovém prostoru se za měsíc dokáže dopracovat do normální provozní kondice. Povedlo se však, noha se zdála být v pořádku a tak se plánovaný výjezd na závody vážně uskutečnil, jen jinam, než jsme chtěli.

Slavošovské závody byly zrušené díky mezinárodním dotovaným závodům konaným ve slovenském Pezinku. Výlet 350km od nás kvůli Z jsem moc absolvovat nechtěla, tedy alespoň ne sama. Naštěstí jsme se domluvili s Tondou a tak jsme ve čtvrtek 17.6. zabalili vše potřebné, vyrazili do Tábora, tam si dali se Sirčou svačinu a odpočinek na vzduchu, pak se naložily už obě holky a vyrazili jsme na cestu 300km jižně. Atmosféra ve třech byla výborná, Tonda po cestě zjistil co všechno zapomněl-včetně helmy a těšili jsme se na příjezd, který se uskutečnil kolem půl osmé večer. Vyznamenali jsme se již při vykládání koní, kdy k nám přiskočila veterinářka a lustrovala papíry. K menší kolizi došlo při mé obhajobě že kobyla jedoucí národní soutěž stačí být očkovaná jednou ročně, nikoliv dvakrát jako na FEI.. následoval ohromný výstřik žlutých nudlí ze strany Sirči směrem na všechny okolo a představení zakončila Chosita, která se po dotazu veterinářky jestli koně kašlou, málem poblila. Byli jsme odsunuti na samotný kraj stájí, abysme náhodou těmi našemi nemocnými herkami nenakazili ostatní a bylo nám naznačeno, že na vstupních veterinách teda něco uvidíme. Dodávám, že po zbytek závodů se ani nudle, ani kašel neopakovaly. Pak stačilo v lehce rozladěné náladě postavit stan a vyklidit auto a uložit se ke spánku. Během noci přijížděli další účastníci a ráno bylo parkoviště zaplněné mnohem více. Další koně již kontrolováni nebyli, takže význam toho divadla nám dosud uniká.

V pátek jsme se rozkoukali překrásným rozestavěným areálem, jehož velikost i vybavení nemá u nás asi nikde obdoby. Prezentace proběhla úspěšně, byli jsme obráni o slušný počet eur za box který jsme nechtěli a nedostali jsme jedinou stravenku. Do sprchy mě vzala Vlaďka Šebková, která byla ubytovaná v tamním hotýlku-tímto jí děkuji. Po běžných nutných věcech jsme zahřáli UNO, u kterého jsme se chlámali a chlámali. Vstupní veteriny byly aktuální jen pro Chositu, což mě také mírně rozladilo, neboť jsme měli sobotní závodní den chladit a mezitím jsem tedy musela stihnout odběhnout i svojí- přesto, že ty páteční vstupní byly uvolněné a v několika okamžicích tam veterináři malovali do písku, natož aby tam měli nějaké koně k prohlídnutí. UNO nám zase spravilo náladu a spát se šlo po romantické večeři u kotlíku chráněném našimi těly před začínajícím větrem.

Tonda ráno v půl sedmé odstartoval. Počasí měli ideální, svěže, chladněji, ale slunce se semtam ukázalo. Jako wrangler jsem si opět uvědomila úlohu Tomáše, který tohle musí "trpět" na každých závodech. Prostě nuda, vzruch jen pár minut, kdy se lije voda a dává napít. Měla jsem prý smůlu na uspořádání trati-jednak nebylo nic z trasy vidět a jednak se na bodech strašně dlouho čekalo. V cíli už to bylo o mnoho zajímavější a taktizování před posledním kolem také. Ve finále to Tonda s jeho bombovou Chositou zase dokázali, dojeli si pro první místo na CEI**120km a radost z výsledku mě nabudila natolik, že jsem bez remcání odběhla ty naše vstupy a řekla si, že i kdyby chtěli vyhodit nás, nebyli jsme tu zbytečně. Prostě paráda. Absolvovali jsme pak s Chositou ještě dopingovou kontrolu, u níž jsem asistovala poprvé a díky tomu, že kobylka moc nepila to chvílemi vypadalo dramaticky a nadlouho. Nohy mě po tomto dnu bolely víc než kdybych těch 120 jela já- to neustálé postávání s kýblem a lahví, no wrangleři zase mají můj obdiv. Navečer jsme opět dali UNO a šlo se spát.

Start byl až v půl desáté, no hrozně se to vleklo. Po nasedlání jsme se dostavili na startovní plac a už z dálky mě vyhlížela TV Pezinok, prostě jsem neodolatelná mediální hvězda, a tak mě zase poprosili o rozhovor. Myslím, že se nikdy nenaučím vystupovat před kamerou. Konečně jsme odstartovaly, pět minut po předchozím, pět minut před následujícím. Pravidla byly stejně blbé jako loni v Polsku- s tím rozdílem že na 40km jsem schopná to tolerovat, kdežto na 80km už ne. Jak Tomáš znechuceně řekl: vrátili jsme se do dob kápéček. A to prosím KP měla hlavu a patu a jezdci i koni tento závod byl schopný něco dát a něco ho naučit, kdežto zde to bylo o rovnici, trojčlence a stopkách. Zkrátka, povedlo se nám trefit se do limitu 12-15km/h, dokonce se nám povedlo dojet přesně podle plánu- 14,6km/h, což je na první dostih po takové pauze slušné. Trasa vedla vinicemi, ze kterých semtam čouhal drát, místy se dalo cválat a místy taky ne kvůli bubákům, kteří byli hladoví po hnědých arabech. Televize ve křoví, autodíly, to vše nás ze cvalu katapultovalo do zastavení, které kdyby předvedla na sliding stopu, neměla by konkurenta. Tyto akce jsme pak naháněly na přehledných travnatých nebo lesních úsecích cvalem, abychom tu rychlostní laťku udržely. Vstupy do veteriny pro mě byly největším překvapením a potěšením. Zatímco doma mě tepové hodnoty děsily, tady jsme hned po příjezdu (a že jsme se neloudaly) měly tepy 65, takže stačilo odsedlat a byly jsme ve vet-gate. Druhé kolo se mi běželo líp, jelikož jsem nemusela tolik držet a trasu už pořádně znala, takže jsem věděla co a jak. Opět jsme zajely stejnou rychlost a nadšeně se vrhly do veteriny. Výsledek byl potěšující, noha zdravá. Tak se ta trpělivost vyplatila a můžeme zvesela trénovat dál. Radost nás pak provázela i během čištění, převlékání se do slavnostního a při cestě na dekoraci. Sebraly jsme ceny za 7. místo z 15ti účastníků (ceny=mašle) a když napíšu, že první místo získaly hned tři dvojice, možná si uděláte obrázek o pravidlech tohoto klání sami. Ani mě, ani Tondovi ani nikomu jinému dosud nedošlo, co to má těm začínajícím jezdcům a koním (jak nám pořadatel vysvětloval) dát, když není brán ohled na tepy, rychlost vstupů do veterin apod. nýbrž jde jen o to, jak rychle kde kdo podá kartičku s čárovým kódem rozhodčímu. I další výsledky však byly zajímavé a potěšující- češi opět ukázali, že nejsou žádná ořezávátka a sklidili ceny za 1.,2.,3. místa i tituly ceny kondice. Česká hymna hrála celkem dvakrát, z toho jednou pro Tondu a Chositu. Při čestném kolečku za vítězem 160km (Ferasem Boulbolem, jenž ve mě zanechal jeden z nejkrásnějších vzpomínek na tyto závody, když jeho Medina v závěrečné veterině vypadala božsky a na klusové dráze ještě nacválala) se Sirča tozohnila a v jednu chvíli musím přiznat, že jsem její vedení zdaleka neměla pod kontrolou a chvíli to vypadalo že si skočíme modrý kolmák Poštové banky, sponzora závodu. Po vyhlášení si koníci ještě odpočali, my se pozvali do VIP zóny na guláš a štrůdl (dosud nevíme pro koho byla zona určená, ale když jsme viděli i ostatní jezdce jak si dávají, přidali jsme se :)). Po sbalení věcí a ukázkovém naložení obou kobylek (a ještě menšímu zdržení u pořřadatelů, kde jsme se dozvěděli že vítěz 60km vyhrál víkendový pobyt v Tatrách pro dvě osoby s plnou penzí, kdežto vítěz 120km kýčovitou židli) jsme se vydali zpět na cestu do Čech. A jak je mým zvykem pořád na vše nadávat-na čechy, česko obecně, nachvíli toho zase nechám, slibuju.

V Táboře jsme byli něco před půlnocí, doma pak kolem druhé ranní hodiny. Nadšeni z výsledky a bezproblému zvládnuté cesty jsme se uložili ke spánku a spali tvrdě až do rána. Byla to krásná akce, přivezli jsme úspěchy, s Tondou jsme si užili fajn dny a atmosféru, zjistili že je Sirča zdravá a už teď se těšíme na další závody a možnost, že se do Pezinku vrátíme i příště na mezinárodní závody rozhodně nevylučujeme :-).