SCHILDAU 2015

Čas neúprosně letí. Je to téměř dva roky, co jsem psala poslední reportáž ze závodů a i tehdy to bylo po delší pauze. Za tu dobu se odehrálo tolik věcí v našich životech- změna působiště, další splněné sny, příchod mnoha úžasných bytostí na svět a do našeho království. Na jedné z nich, našem arabském krasavci Montíkovi (zároveň mladém tatínkovi naší hvězdy Zoe) jsem tentokrát měla tu čest se účastnit.
Letos mnohokrát zaznělo rčení „nikdy neříkej nikdy“, a to když jsme se odhodlali zúčastnit se povinného „Z“ka v Čechách- přece jen trmácet se dalekou cestu do Německa na tak krátký závod se nám nechtělo, a tak jsme to zkusili. Poměry se změnily, stejně tak pravidla i lidé okolo. V polovině dubna jsme tak absolvovali závod ve středočeských Všeticích, který jsme i přes nepochopení a nestudování jeho hodnocení úspěšně dokončili a to v dobré náladě a se štěstím, protože jsme nepotkali žádné dostiháky. Pro Montíka to byl také od kastrace první výlet za hranice domova, kde se po něm chtěla práce. Moc mile překvapil ve všech směrech, choval se jak profesionál, byl nekonfliktní vůči ostatním koním a moc dobře ovladatelný, příjemně jsem se svezla. Že tepal jako Bůh je snad třešnička na dortu, která mě po zkušenosti s araby ani nepřekvapila.
A tak jsme se dočkali a v pátek ještě před rozedněním vyrazili nabrat Aničku a Siriuse a hned poté nabrali směr Drážďany. Původně zamýšlenou účast na závodě 73km jsme vzhledem k našemu vlažnému přístupu i tréninku změnily na pohodových 55km, abychom bez adekvátní přípravy něco nepřepískly, známe německé terény svádějící k metelení. Druhý ročník Schildbürger Distanz se konal v Pferdesport Areně v městečku Schildau a místo mě okouzlilo hned po příjezdu. Nabízelo klid, bylo odříznuto od silnic, okolní civilizace. Zázemí nabízelo sprchy, což je příjemný fakt. Výhled na pole, louky, lesík. Božský klid, pohoda a příjemní lidé, zkrátka Německo.
Ubytovali jsme koníky, občerstvili se, zaplatili startovné, absolvovali vstupní veteriny, dali se steak k večeři a poté se bavili při večerní poradě. Jakoby žádná pauza nebyla, vše bylo jasné, čas letěl. Jezdcům z tschechien se zatleskalo, ti si vyslechli poradu v němčině, pobavili se při následné fashion show, kdy odvážní modelové a modelky předvedli nejnovější trendy v odívání, sedlání i uždění vytrvalců a pak nám bylo poskytnuto sezení nad mapou s překladem. Již značně unavení jsme vyslechli všechny detaily, kde je jaký strom, větev, kámen, silnice. Také informace že se bude letos stejně jako loni rozdávat cena za nejlepší historku z trasy (loni jel někdo žlutý okruh 2x, haha!) nám neunikla. Natěšení i unavení jsme se nasoukali do spacáků i s bostonama a v deset hodin díky nočnímu klidu, kdy nebylo slyšet nic jiného než frkání koní, usli jak šípkové růženky.
Ranní budíček byl vysvobozením pro ty, které celou noc budil omrzlý nos a zima. Díky bohu za černobílé topné těleso, které neúnavně zahřívalo moje nohy. Vylezli jsme ven. Všude kolem namrzlo. Nakrmili se a zkontrolovali koně, pak jsme se vrhli pod teplou vodu v umývárnách a udělali ze sebe lidi. Čas neúprosně letěl. Starty vyšších soutěží byly podívanou, po nich už jsme šli chystat chlazení a sebe do sedel.
Občas je dobré nad věcmi nepřemýšlet a nechat je plynout. Alespoň si troufám tvrdit, že chování toho nadupance ráno na startu jsem si trochu přivolala. Atmoška na něj dýchla až moc, dobré krmení, odpočinek, motivace.. no nebylo mi dobře. Díky bohu za start po skupinkách, v našem případě tedy ve dvojici s Aničkou- jen tak se nám ho podařilo jakštakš bezpečně procouvat a těsně za ním slézt a odebrat se první metry 55km dlouhého závodu pěšky. Kdybych tušila, že i věta směrem k panu Blancovi „slibuju, že dneska dostaneš tak do tělíčka, žes to nezažil“ bude tak krutě pravdivá, mlčela bych nebo si jen nezávazně zanadávala.
V prvním lesíku jsme se nechali předjet skupinkou odstartovanou po nás a pak jsem se nalodila. Bujný oř se pobídl kupředu a zaměstnal naplno. Po chvíli bylo vše v pořádku, nabrali jsme pěkně aktivní tempo (tak aktivní, že jsme přejeli jednu odbočku a udělali si zájezd na dva kilometříky, než jsme se vrátili zpět na správnou..) a začali si to náležitě užívat. Vše bylo jak na objednávku. Slunce vládlo obloze, vše kvetlo, zkrátka ten nejlepší čas, jarní nálada, kterou tak milujeme. Ohleduplní všichni jezdci, které jsme potkali, ideální moment na výchovu nezkušeného mladíka ve všech směrech- při předjíždění, při vzdalování atp. Nádherná krajina, německá preciznost, čistota, úsměvy na všech tvářích, co jsme potkali. První zastávka „baf“ bylo měření tepů. Opět jsme cvalem dorazili do hloučku koní, kteří měli deset minut na uklidnění, zastavili, slezli, nechali si naměřit 60, všechny slušně pozdravili a zas vyrazili na trasu. Neskrývám obdiv tomuto mladému zvířeti, které mnohem víc než kterékoli mé jiné tráví čas spíše na pískových obdélnících než běháním po lesích. Další kontrola byla Trot-by na dlaždičkách kolem kuželu, pěkně v sedle, pěkně zároveň spolu a s úsměvem J. Pak jsme se dokázali vyhnout spřežení, ze kterého jsem při vzpomínce na Bábolnu měla málem infarkt a pokračovali v cestě. Dávno jsme na těchto zastávkách předjeli všechny ty, kteří nabrali náskok při startovní nervozitě a následném bloudění. Vše šlo skvěle. Povrch perfektní, tempo nebezpečně ostré- alespoň pro mého houpacího koně, který jak je zvykem, cválal většinu trasy vedle pohodově si klusajícího Sirínka- GPS ukazovala necelých 13km/h.
Znovu jsem pocítila stav totálního naplnění štěstím, vděčností. Za to, že mám tu kliku prožívat takové chvíle, v takovém prostředí, na takovém zvířeti, se kterým si vzájemně důvěřujeme. Na kterém cítím, že to celé dělá s chutí, rád, pro mě. Že jsem obklopená lidmi kteří to cítí stejně, vzájemně si pomohou. Zkrátka za vše. Nostalgicky jsem v duchu vzpomínala na všechny ty závody za sebou a porovnávala s nimi zdejší krajinu.
Ledová sprcha přišla na 35tém kilometru dle GPSky. Nechala jsem se ukolíbat na vlnách myšlenek a pozapomněla na fakt, že kolem 20.km bychom měli míjet odbočku na jedinou pauzu našeho závodu- veterinární kontrolu v Dröschkau. Dojeli jsme dvě bloudící němky a po několika telefonátech z jejich strany a až nápadné podobnosti krajiny, ve které jsme se nacházeli, jsme se ujistili, že jedeme úplně blbě a jsme asi šest kilometrů před cílem, bez absolvování povinné vet-gate na 31.km v Dröschkau. Na dotaz co budeme dělat, se nám oči zalily slzami. Try to go back and find Droschkau byl nemilosrdný ortel, kterým jsme si sami autoři nebyli jistí. A tak jsme se vydali zpět. Takhle ztraceně jsem si v životě nikdy nepřipadala. Netušila jsem kde jsme, kde je sever, jih, východ, západ, domov, Česko, Schildau.. motala se mi hlava a nikdo jsme to nechápal. Celou dobu jsme jeli po fáborcích, absolutně jsme nezaregistrovali jakoukoli odbočku, netušili jsme, že jsme ztracení. Znechucení jsme se vydali kamsi zpět po paměti a jedna kontrola na asfaltu nám na mapě ukázala bod, kde se nalézáme. To byla rána z nebe, na zmíněnou veterinu to bylo minimálně deset kilometrů, to znamená absolvovat celkem bezmála 50km bez jediného napití, zchlazení koní. Tempem ostrým tak, abychom měli šanci stihnout časový limit pro minimální rychlost závodu. Vůbec jsme nevěděli, co dělat, co se nám chce a nechce. Jediné jisté bylo, že slézt a rozbrečet se byla reálná a blízká varianta. Riskovat to s koňmi bez tréninku? Co když to mineme a budeme bloudit opět? Máme vůbec šanci stihnout onen limit? Nikoho nepadlo to v tomto terénu počítat, rychlost nám starosti nedělala. Zatly se zuby, pobídli koně (ani oni nechápali, co to má znamenat, proč jezdíme tam a zpět a výrazně zmenšili nadšení z běhu) a s mapou v ruce se vydali vstříc dobrodružství.
Mapa, o které jsme den předem prohlásili, že to je jedna z mála věcí, které bychom v ČR neměnili (mraky čar coby hranice pozemků, miniaturní názvy, zato výrazně znázorněné kanály apod., vrstevnice nula) se stala naším hlavním objektem zájmu. Jako túristi jsme dosáhli cíle. Značně zdrchaní, otrávení, nejistí si celou situací. Vypili jsme desítky litrů tekutin, ukázali naše zpruzené koně veterinářům, kteří nás velice politovali a museli se rozhodnout, co dál. Při vzpomínce na Gütlsdorf a podobně jsme si nebyli vůbec jistí, zda riskovat dalších 24km do cíle. Dohoda pak byla vyrazit šnečím tempem směr domov, se dvěma protnutími silnice, kde nás v případě potřeby vyzvedne přívěs. Nabalili jsme si elektrolyty, sušenky a ledový čaj do ledvinky, odepli koním udidla aby měli možnost ukusovat trávu a podpořit peristaltiku, nandali deky přes zadek a pěšky nabrali směr.
Dvě bloudící němky se stejným scénářem vyrazily tři minuty před námi, s tím rozdílem, že z jejich tváří i koní tryskala neutuchající energie. Jako z nás za mlada, bez starostí :D! Tato dvojice se pak dokázala znovu ztratit, zatímco my se na trasu jetou potřetí již trefili bez problémů a bez povšimnutí je tak předjeli. Odbočka, kterou jsme prvně museli minout, se nám nezdála nijak jasná ani při jejím detailním hledání s mapou v ruce. Jedinou naději pro nás tak představovala cena za největšího pitomce, o které se nám den předem zmiňovala Anne. Jak kdyby tušila, jak trefné.
Koně však ožili a mile překvapili. Nechal se tomu volný průběh, nepobízelo se. A kluci, jako odraz našich myšlenek, víry a naděje, nabrali opět chutě, směr i tempo. Chlazení jsme dohnali na obou zmíněných nouzových bodech, takže se jak zchladili, tak napili. Odevzdali jsme deky překážející ve cvalu a vážně začali věřit, že to zvládneme. Limit byl spočítán, měli jsme na posledních 24km hodinku a půl. A zvládli jsme to! Psychicky zmožení, fyzicky na hraně jsme protli za ruce cílovou bránu. Tepy změřeny dle pravidel a začala dvouhodinová pauzička před cílovou veterinou. Upřímně řečeno, moc jsem tomu nefandila. Už to, že jsme zdraví v cíli po více než 73 kilometrech, na které jsme se původně nehlásili kvůli nedostatečnému tréninku, to, že bývalý hřebec řehtá a kouká po okolí a dělá kůžičky při chlazení, bylo štěstí. Nějakou ztuhlost nebo nečistotu chodů jsem po této náloži ale vážně čekala, jeli jsme tak rychle, jako bychom v případě vědomé účasti na této délce neriskovali ani náhodou. BOT, malá masáž, svačinka, odpočinek, pohybování, vlídná slova a možná i políbení kopyt však udělalo divy. Závěrečnou kontrolou oba naši arabští chlapáci prošli bez zaváhání! NIKDY už o něm neřeknu, že je to modelína balerína ani pan bebíčko. Klaním se mu a obdivuji. Naše malá naděje čekající doma má oba rodiče nejvyšších kvalit a s přibývajícími vědomostmi a rostoucí představou co od ní čekat, jsem čím dál tím více fascinována a natěšena.
Večerní vyhlášení bylo prima. Vyhráli jsme milé ceny, popřála nám sama nudlová královna (nudlárna saského města Riesa byla jedním ze sponzorů) a po cestě domů jsme se mohli kochat výsledky (shodně 14. místo ze 17ti startujících) a veterinárními kartami se samými A a 1, které pro nás znamenají mnohem více.
To byl panečku závod! Jedno velké vítězství dojet do cíle, jedna velká lekce proč se nevzdávat, proč věřit a doufat do poslední chvíle- připomenout si, že naděje umírá poslední. Velká lekce vzájemné důvěry, odhodlání, vztahu a znalostí našich koní. Možná i kvůli oné dlouhé pauze máme za sebou tento zážitek, o kterém můžeme dlouho vyprávět a na který jen tak nezapomeneme! ;-)