S 80km Slavošov 2010

Slavošovský distanční dostih byl nejistý snad do samého odjezdu. Jednak jsme museli přesunout chiropraktický zákrok Sirči, jednak Frontera nerada startovala a Adam válčil s virózou. Nakonec, stejně jako loni v srpnu, nás do malebné vesničky poblíž Ústí nad Labem odvezla máma. Jí tedy patří to největší dík, neboť jinak bychom se nezúčastnili. Vyrazili jsme tedy v pátek 17.září kolem poledne, cesta byla nepříjemná jen pátečním provozem, ale zvládly jsme ji v dámském složení bez problému. Na místě konání už bylo o mnoho více závodníků než loni, sešlo se nás celkem okolo třicítky. Během odpoledne se ubytovala Sirinka, dorazil hlavní šéf wrangler Tomáš, nachystaly se auta na spaní a proběhly vstupní veteriny. K večeru začly vládnout nízké teploty, díky kterým jsme zkrátili i večerní povídání se sousedy ze západu republiky a do spacáků zalezli už v jedenáct hodin.
Ráno jsme vstali ještě za tmy, najedli se a připravili na start a průběh závodu. V sedm hodin jsme ve trojici jezdců a koní vyrazili na první čtyřicet km dlouhé kolo závodu na 80km. Nebyla to však trať, na kterou jsem se těšila. Místo obtížných strmých stoupání to byly samé roviny-ještě navíc lehce nakloněné dolu, no zkrátka jelo se téměř pořád z kopce, sem tam prudší kopeček nahoru, na kterém se ale Sirča ani nezahřála. Ranní rosa navíc činila povrch dost klouzavým, a tak jsme na klesáních vždy zaostaly za Petrem Jadlovským se Sultánem a Denisou se Šumavou. Děkovala jsem v duchu osudu, že původně plánovaný závod s Latenicem (L) nevyšel. Po roce, kdy nic nedělal a jízda na něm je jedním velkým adrenalinovým zážitkem, bychom se na zdejší trati zabili navzájem. Děkovala jsem Sirče za to, že přes nadupání a chtíč utíkat za ostatními se nechala sebrat a klouzavé úseky zvládla v pomalém bezpečném klusu. Ovšem ve chvílích, kdy jsme kvůli říji stavěly a učůrávaly, jsem pociťovala emoce opačné. Každopádně, první nejdelší kolo bylo za námi. Lýtka mě bolely jako ještě letos nikde, záda a ramena neméně. 40km převážně z kopce není nic na mě na konci sezony. I přes nepravidelnost tepů díky říji jsme prošly veterinární kontrolou, vychutnaly si přestávku a již s menší chutí vyrážely do druhého kola. Po šedesáti kilometrech Sirča nejevila známky únavy, ba naopak. Bubáci všude na trase byli ještě hladovější a krvelačnější zabíjet hnědé koně.. Byl to zážitek. Přestávka pro mě byla vysvobozením, to uznávám. Do posledního kola jsme vyrážely s nejistým průběhem, netušily jsme, co nás čeká. Celá S trojice se držela pohromadě. Sultán již odmítal jít kupředu, o Šumavě ani nemluvě. A já si v mnoha okamžicích přišla jako nějaká mrcha. Ovšem po Mikulovské zkušenosti jsem věděla naprosto jistě, že to samé už nechci zažít, nikoliv kvůli sobě, ale kvůli koni. Často jsem tedy zkoušela předat vedení jednomu z dvojice-marně. ,,No musíš jít ty..". A byl to fakt, že kdyby Sirina na začátku lotu nebyla, zbylé dvojice by vydaly mnoho sil k uvedení se do klusu. A tak Sirča táhla a táhla a mě se zmocňoval pocit, že to zase odnesem v cíli. I před posledním chlazením jsem se zkusila zařadit na konec. Koně kupodivu poodjeli pod kopec bez nás, avšak do kopce ani ránu. Chvíli jsme se táhly krokem za nimi, ale přišlo mi to víc vyčerpávající než ten prudší svah klusat nebo vycválat. Daly jsme se tudíž opět na vedení, zbylí koně se ochotně zavěsili a klusali za námi. Blížil se cíl a mě jímaly hrůzy. Mikulov znovu ne, budeme bojovat. A tak jsme bojovaly. Bylo to poprvé, kdy jsem nacválala na asfaltu (samozřejmě až po zaslechnutí cvalového rytmu Sultána, v plánu byl klus a závod ze všech sil až na trávě). No a stalo se. Už ze zatáčky jsme se vyřítily cvalem, Sultán za námi, u cílové čáry řvoucí dav.. Chvěji se ještě teď, když si vybavím ten okamžik, kdy Sirhael z trysku téměř zastavila. Dostihovala poprvé a bála se řvoucích diváků.. V tu chvíli jsem neměla daleko k infarktu. Sultán nás samozřejmě v tu chvíli dojel, já už se prala se zástavou, ale Sirča nabrala druhý dech, zahodila strach a závod začal nanovo. Na posledních 100m jsme přece jen strčily hlavu do cíle dříve, před Sultánem. Bylo to vyčerpávající od začátku do konce- nepříjemná trať, říje, neustálé vedení lotu.. I tak to zvládla. Nikdy mě nepřestane fascinovat ta síla a odhodlání mých koní. To nadšení a vůle to pro jezdce udělat. Sebrat po náročných kilometrech síly a bojovat o vítězství.
Závěrečnou veterinou jsme prošly. Nohy se mi klepaly snad ještě hodinu po výkonu. Ale stálo to za to, kobyla si to fakt zasloužila a nelituji ani pár cvalových po asfaltu, ani toho sprostého řevu, který nikdo neslyšel, když se zastavila. Dokázala to. O hodinu později jsme nastoupily na Cenu kondice, i přes zatuhlý hýžďový sval. Sultán byl pochopitelně v mnohem lepším vzezření. Z pohledu veterinářů dostal CK zaslouženě. Na vyhlášení jsme posbíraly ceny a gratulace od mnoha jezdců i diváků (bylo jich víc než kdy jindy :) ). Pak jsme šampionku naložili a vydali se směrem domů, aby mohla povečeřet a svůj výkon převyprávět svým kolegům. Bylo to nádherné zakončení její sezony. Po půlročním klidu s léčbou mezikostního svalu dokázala letos dojet všechny závody, vyhrát závod na bezmála 100km, 80km a dojet druhá na 90km. Jsem ráda, že je to stejný srdcař jako zbylí dva v mé milované trojici.