7. Saxonia distanz 2011


Po tom, co všechno jsme si letos zažili na národních závodech (nutno velice smutně podotknout, že úroveň tohoto sportu šla letošním rokem hned v několika směrech strmě dolů) jsme naplánovali výlet za hranice. Cílovým bodem se pro nás staly národní závody nedaleko Drážďan, Haydée byla přihlášená na závod st. ST (124km) a Latenic prozměnu do L (55km), kvůli Aniččiné kategorizaci. Jelikož celý rok neměla Hajdule jediné zranění, vůbec mě nepřekvapil týden před odjezdem kousanec od koně v oblasti pod sedlem. Uvidíme tedy, vzdát můžeme vždycky, rána naštěstí nebolí, jen nevypadá moc dobře. Vyjeli jsme v pátek v pět hodin ráno, aby koně nemuseli trávit tropický den v přívěsu, na místě jsme byli kolem deváté hodiny, postavili příbytky a skoro osamoceni jsme pak karbanili dobré tři hodiny UNO :). Plac se pomalu plnil, přivítala nás hlavní organizátorka akce- Franziska Koppe a odpoledne po prezentaci, když jsme dostali mapy, jsme se vydali hledat chladící body. A byly tu první slzy- ani po dvou hodinách usilovného pátrání jsme totiž nenalezli jediný fábor, který by snad značil trasu. Navíc místní němci na jedinou vyjímku (kterou bylo téměř nemožné zastihnout) neumí anglicky, takže ani mé zoufalé prosby ať s námi někdo na chladící body jede, nebyly vyslyšeny. Další šok jsme zažili na vstupních veterinách, kde do veterinárních karet zapsali VŠE (ale skutečně vše, každý škrábanec, škrábaneček, zdánlivý škrábaneček, starý škrábaneček). S téměř plným popisem nás ovšem propustili na zítřejší start (Latenic má praktičtější barvu a tak měl o pár škrábanců míň). A nastal večer. Porada, a- další slzy. Měli jsme slíbenou tlumočnici (i díky tomu jsme se odvážili vyrazit, jelikož nikdo z týmu nemá slovní zásobu němčiny bohatší než 10 slov), ale ona nikde. Tak jsme zoufale vyslechli nějaký komentář k trase, k pravidlům (asi?) a zhostila se mne hysterie- nejen že nemáme jediný bod na chlazení, ale ani nevíme v kolik a odkud se kam startuje! Naštěstí jsme tlumočnici sehnali, po setmění. Vše nám nakonec ochotně vysvětlila, všechny německé rozdílnosti v pravidlech, povinnosti na trase (vetcheck, trottby..) a značení. V tu chvíli upadla část kamene ze srdce- trať skutečně není značená fáborky, ale jezdí se po koňských stezkách značených barevnými šipkami na stromech. Něco jsme snědli a tak trochu s obavami se vydali nakrmit a zateplit koně a spát.
Budíky nám zazvonily v půl šesté. Cestou na záchod potkávám nasedlaného Chica svojí spolujezdkyně Shaun. ,,Hej, Shaun, v kolik je start?" trochu jsem znejistěla, když pomalu nasedala. ,,V šest." A panika začala :D. Včera na poradě nám totiž bylo přetlumočeno že v 6:30. Jelikož nikdo moc nevěděl, raději jsem se oblékla do jezdeckého a začla čistit. S přibývajícím časem už bylo jasné, že se startuje v půl, protože organizátoři ani ostatní jezdci zatím nikde. Stihli jsme se nakonec i trošku nasnídat, zabalit věci do auta a předvést se na startu (zatímco němečtí koně spořádaně stáli před startovní čárou, Haydée řehtala, klusala na místě a byla tu prostě závodit..). V 6:30 se vydáváme na trasu, raději za davem, kvůli značení, kterému nevěřím, že by mě dovedlo tam, kam má. Později jsme pochopili, proč mají němci v základní výbavě nepromokavé desky přes rameno na mapy- jezdí se to trochu orientačně. Trasa ale byla nádherná- měkké lesní cesty, borovicové lesy, které tak miluju, semtam krásná louka nebo polní cesta. Záchvat přišel až na dvacátém kilometru, když mě z ničeho nic předjeli dva koně, kteří startovali jako první a já je nikde nedojela. Zhostil se mne pocit, že jedu špatně, ale po zoufalém hledání v mapě jsme pokračovali dle šipeček na další chladící bod a v cíli jsme měli správných 30km na GPS. Tak asi zabloudili oni.
První kolo nás stálo hodně sil, jak fyzických díky bojům s Hajdulí o tempo (fakt jí takhle neznám, tentokrát se hnala dopředu jak kdyby se bála jet chvíli osamocená), tak díky neustálé nejistotě jestli systém značení chápu dobře. Každopádně veterina pro nás dopadla skvěle- vstupovali jsme v klasickém čase kolem dvou minut a nejspíše jsme se líbili. Mezitím odstartoval Latenic ve dvojici (také ukázal, že má závodního ducha a několik němců klidících se mu z cesty se dokonce znale usmívalo se slovem "folblut"). Po krátké přestávce vyrážíme dál. I žlutozelená trasa je krásná, v lesích je uděláno několik skůčků z proutí, které oba naše koně zvyklé na podobné motivační ptákoviny z domova nesmírně nažhavily. Jak jsme se později s Áňou shodly, bylo pak mírně obtížnější vrátit je do úsporného klusového tempa :-). Asfaltový úsek jsem odběhla po svých, na konci nás čekalo chlazení a občerstvení a pak jsme byly skoro v cíli, když se spustil poměrně hustý déšť a začalo foukat. Veterina opět super, chladiči fungovali výborně, všechny teplé deky byly nachystané a tak nebyl důvod k obavám. Poté nás čekalo opět nejdelší, třicetikilometrové modré kolo, kde měla Hajdulka první krizi. Zpomalily jsme tempo, párkrát jsme po cestě natrhaly trávu a v klidu osamoceny doťapaly. V tomto kole jsem se rozhodla využít německých pravidel a závod ukončit o kolo dříve, tedy po 107km. Veterina opět bez problémů, tepy po dvou minutách 48 (zdržovalo nás zateplení a odstrojení, chladit se díky dešti a větru nemuselo). Čekalo nás poslední kolo, nejnáročnější, plné chvil, kdy si člověk ujasní priority, uvědomí neuvěřitelnou houževnatost, sílu i oddanost arabských koní, kolo plné zoufalství i neuvěřitelné radosti. Dokázaly jsme to!!! Společnými silami jsme dojely do cíle dalšího závodu přesahujícího sto kilometrů! V závěrečné veterině se slzy spustily naplno, proč je pro nezúčastněné těžko popsatelné. Po uklidnění sebe, týmu i koní jsme se dali do úklidu věcí, do jídla, odpočinku, tance, sprchy, nadšení :). Oba koně vypadali jakoby nic nešli, spokojeně snědli večeři, nechali se pyšně opečovávat po celý zbytek večera i noci a stejně tak následujícího rána. Na vyhlášení výsledků jsem byla hrdá, pyšná jako královna. Ze strany německého obecenstva se dostavil milý mohutný potlesk, dostali jsme nádherné hodnotné ceny a zbytek večera trávili v přítomnosti pár anglicky mluvících jezdců a wranglerů, kteří říkají, že jméno Haydée si budou pamatovat :-). Atmosféra na těchto závodech a jinde je skoro nesrovnatelná, každý nám zde vyšel vstříc (a že jsme měli občas až hloupé prosby s ještě hloupějším vyjádřením pomocí gestikulace), jezdci se na sebe tvářili mile jak na trase, tak v táboře a veterináři si hleděli jen a pouze své práce bez jediné kapky alkoholu. Po desáté hodině se uklízíme ke spánku. Dnešní den, Haydée, byl tím nejhezčím dárkem k narozeninám, děkuji za to, že jsi a za všechno, co pro mě děláš.
Jak již bylo výše zmíněno, závod jsme řádně ukončily po 107km- stejně tak další dvě dvojice, které tou dobou pokračovaly na trase. Z šesti startujících dojely do cíle pouze tři dvojice, včetně nás. S Latenicem neměl nikdo problém- veteriny absolvoval v pořádku, chody A a celkově vybojoval krásné 2.místo z 13ti startujících a dosáhli rychlosti přes 13,5km/h- takže prokletí prolomeno a další Lko mají v kapse! Ráno jsme povodili šampiony, vyčistili, pomazlili a Hajdulka absolvovala transportní veterinu- vypadala výborně a jsme propuštěni na cestu domů. Pomalu balíme věci, radujeme se z výher, těšíme se na příští rok a opětovnou návštěvu tohoto místa (byť to zpočátku vypadalo vážně tragicky!). Loučíme se s organizátory i ostatními jezdci a vyrážíme se zlatem a stříbrem na cestu domů.
Moc děkuji znovu svým koním- za to, jací jsou, wranglerům za všechno, ale i sponzorům závodu (nová Casco helma je super!) a stačí doufat, že závody v Sasku se budou konat častěji a my na ně budem i nadále zváni!