L Tauscha 2013

Jak jsme se jednou rozhodli, tak jsme učinili. Od české "vytrvalosti"-tedy vlastně takových dostihů na delší tratě s velmi pochybnou organizací, hodnocením i vet.kontrolou koní jsme se distancovali a poštěstilo se nám vyrazit na rok plánovaný termín 24.8. do německé Tauschy, odkud jsme si v roce 2011 s Hajdulkou vezly vítězství z 107km a mnoho krásných zážitků i cen.
Tentokrát jsme zabalili JayJay, kterou mi Nikča půjčila na 67km závod (ale až si udělá licenci, budu mít dozajista útrum.. :) ) a Siriuse, kterého si doma piplá a trénuje Anička, na 82km. Cesta do Drážďan je bezproblémů a tak jsme na místě byli opět jako první- postavili jsme padock, zajistili seno a vodu a dali si nohy nahoru, tláskající se hromadou nakoupených dobrot. Závody byly hodně komorní, celkem se sjelo necelých třicet závodních dvojic, na prezenci jsme se dozvěděli, že Anička bude mít soupeře dva, já jen jednoho- učitelku angličtiny Aniku- měli jsme tak i perfektní překlad všeho, co bylo k závodnímu dni a trase řečeno. Ráno odstartovala jako první Áňa, hodinu po ní, tedy v 8:00 se vydávám na trasu i já. Anika nasadila na svém achaltekinci vyšší tempo, kterému moje "reitkühe" nemohla stačit, takže jsme se od začátku závodu distancovaly a na turistické značení šipkami navykaly samy. Dalo se to krásně, navíc zde v Sasku vzniklo několik dalších jezdeckých stezek, takže i závodníci na 82km nejeli jedinou etapu dvakrát. Všechno krásně utíkalo, písčitý podklad vybízel ke cvalu, i když Jíti parkuro/drezurní tempo je pomalé a jisté, moc hezky jsme se pohoupaly a pokochaly.
Vše šlo jako na drátkách, veteriny max.do dvou minut po průjezdu cílem (zde Jíťa velmi mile překvapila), značení i povrch perfektní, na každém crew pointu jsme upily polovinu nádrže s vodou a stihly pomazlit i našeho "tsechische mopse". Slunce nad hlavou a studený vítr, co víc si na jízdu přát. Vážně jsme si všichni užívali každou minutu, nenastal jediný problém. Je tedy pravda, že ke konci druhého kola jsem musela zapojit holeně, což pro mě byl historicky první okamžik pobídnutí koně ve vytrvalosti, ale je fakt, že to byl Jaydy druhý vytrvalostní závod všehovšudy a že od začátku až dokonce jela sama a navíc v jejím klidném tempu- moc jí to asi neutíkalo. Ale mimo boj s psychikou bylo vše v pořádku- nezapomínala se lekat cyklistů (to nás často popohnalo i do rychlejšího cvalu), řádně mě upozornila na každý předmět, který do přírody nepatří (i když jich bylo málo, jsme v Německu..) a v přestávkách se tvářila, že zbourá padock a půjde se stodvacítkama na trasu beze mě. Zatímco Sirius zvládl závěrečnou veterinu bezproblémů, my se blížily do cíle také. Po přeměření tepů jsme však měly na dvě hodiny pauzu, jelikož závěrečná veterina našeho závodu se stejně jako tehdy Latýskova, konala po dvou hodinách (radši si nepředstavovat, jaké procento koní by prošlo v ČR..). V této mezidobě jsme s Áňou, Nikčou i Tomem absolvovali sprchu, obídek a odpočinek nastřídačku s masážema, BOT pomůckama a pohybováním Jaydy. V podvečer jsme tedy i my prošly veterinární kontrolou a hromadně se mohli jít účastnit vyhlášení.
Očekávané druhé místo Jaydy mi udělalo radost. Anička na vyhlášení v neděli tak trochu schytala lepší ceny za první místo, přestože tak byla hodnocená i s druhou jezdkyní, se kterou přijely za ruce. O rozdělení cen rozhodly časy vstupů do veterin, v nichž byl prostě arab Sirius lepší, než oldenburg, který doma se svou juniorskou jezdkyní skáče 160cm parkury (ale vytrvalost ho baví, tak semtam vyrazí..). Bylo opět perfektní zažít tu atmosféru, jsem moc ráda, že jsme si počkali a dočkali se, vše bylo podle našich představ. Domů jsme jeli všichni nadšení, utvrzení v našem mottu, že lepší jeden takový závod do roka, než dvacet tuzemských, ze kterých nám bylo akorát tak zle. Tak zase za rok, Tauscho!