L Tauscha 2015

Nedá se říct, že by se nám letos nedařilo. I když pocit před odjezdem do minimálně rok naplánované Tauschy by tomu mohl odpovídat. Už od porodu Zoe měla Hajdinka tuto akci slíbenou. Od června se začla připravovat, nakovala se, ale asi to tak mělo být, ve středu před odjezdem jsme se díky pár detailům rozhodli závody odložit. A tak se na scéně objevil Montík, se kterým však byly v plánu prvotně drezury a poté už závod eSkový.
Ve čtvrtek jsme tedy pobalili prince krasoně spolu se všemi papíry nezbytnými k výjezdu za hranice nejen díky řádění anémie. A v pátek ráno vyrazili severovýchodně vstříc závodu na 67km, který pojmeme jako zkušenost a trénink- delší trasu šestiletému koni německá pravidla nepovolují. Po dlouhé době jedeme s Tomem a psicemi sami a s jedním koněm. Stejně jako celý týden i dnes jsme se chtěli vyhnout cestě za 30°C, což se ale podařilo, neboť krátce po přejetí německých hranic se z nebe začala spouštět voda. A tak plavky asi zůstanou v kufru a budeme doufat, že to málo nepromokavých věcí na sebe i koně bude stačit. V průběhu cesty Monťák pekelně zlobil v přívěsu, patrně z nudy a na německých dálnicích nevyvstala možnost ho zabavit. Mám se asi na co těšit.
Na místě jsme byli mezi prvními, ale díky letošním novinkám ve sboru organizátorů i veterinářů a taky díky systému s čipy už stál Haraldův stan a brány. Připraveny byly i veteriny, letos na protější, méně rovné louce přes cestu. Značnou část odpoledne jsme strávili v autě a Montík pod pláštěnkou, co udělá pár kilometrů od hranic tropického domova.
Vstupní veteriny jsme prošli bez problému, od začátku mě fascinovala Monťákova profesionalita. Jakoby už přesně věděl co, proč a jak. Po vzpomínce na minulý start v Schildau úplně nevím, jestli se radovat, že už má určitě plán. Tak jsme ho vytáhli na krátkou procházku po okolí, pěkně s vodičem ze země, dokud nezklidnil hormon. Večerní porada byla nuda. Připadali jsme si jako ve škole, kdy taky většinou nerozumíme tomu, co říkají :-), takže malý trénink na dobu přesně za měsíc, kdy nastupuji na magisterské studium. Trasy se však od předloni nezměnily, principy kontrolních bodů stejné, značení snad také. S ochlazením se nám velmi dobře a rychle usíná i spí.
Ráno jsem byla víc nervní než obvykle. Jak jsem pronášela už před odjezdem, hlavním cílem této mise bude naučit Montíka v klidu odstartovat. Vstávala jsem proto dříve než jindy, abych měla čas ho zaměstnat, lonžovat, aby mě Tom mohl na startovní ploše na už zklidněném koni povodit.. A zde přišla na řadu genetika. Prvních patnáct minut na lonži bylo v zákulisí vozíků a padocků, zde se pán tvářil vyrovnaně, v klidu, že se zkrátka jen zahřívá, ale energii má sbalenou na cesty. Dodalo mi to důvěru a vyrazili jsme vstříc časomíře a odpočítávání. To bylo však za doprovodu plavného klusu v show stylu, za který by se nemuseli stydět výstavní multišampioni. Odrazová síla v každém kroku, pohyb o půl metru vzhůru, nozdry roztažené a ocas čněl do nebe. Arabská krása hmatatelná. Lidé pokřikovali woow a oooch a ti, co mluvili anglicky podotýkali, že je moc krásný. Já však pociťovala něco úplně jiného- a sice že je mladý a úplně blbý a já naopak stará a čím dál tím více podělaná. Tak jsme lonžovali i na place u startovní čáry, na tohle mne nikdo nedostane, toho jsem si nepřipravená užila v Schildau dost. Byli jsme středem pozornosti, někdo hleděl obdivně, někdo nechápavě, někdo starostlivě. Právě tak členové organizačního sboru, kteří nám přišli vysvětlit, a bylo to moc milé, že můžeme klidně dle pravidel odstartovat až deset minut za ostatními. I mě přesně informovali, v kolik kdo pak vyrazí za mnou :-). To už bylo v době, kdy arab tak půl hodinky plaval na kruhu, naházel tam svoje prďáky a kozlíky a blížil se bod, který tak známe z domova, kdy už se na to zkrátka vybodne, přežvýkne a řekne- tak teda jo, nasedej, jdem na to.
A vážně. Sotva čtyři němci, co se mnou byli v soutěži v klidném kroku vyrazili na trasu (jak já je za tohle miluju), i můj kůň byl ready. S Tomovou oporou na vodítku jsem nalezla, obešli jsme v kroku kruh a já věděla, že s frkáním můžeme vyrazit. A tak jsme skutečně v kroku vyrazili vstříc nádherným zdejším stezkám a okolí. Hned za vesnicí jsme si v klídku naklusali a v prvním lese už se oddávali pravidelnému houpacímu rytmu v harmonickém spojení na velmi dlouhém kontaktu. Pod nohama píseček, značení známe z předchozích ročníků, mlha tomu dodává mystický ráz. Nikde ani živáčka, zkrátka jak ve snu. Tak máme splněno! Naplnilo mne nadšení a úleva.
Náš mladík jel jak starej profesionál. Jako by naše auto skutečně chladilo Hajdinku, která byla na papíře za oknem, díky pozdní změně koně. Skvěle jel, vnímal hlas a sed, šel s chutí, opatrně, nadšeně. Uši našpicované dopředu, pravidelné frkání. Na chladících bodech dobře pil, ochotně stál a nechal se chladit, akorát naznačil, že to studí. Machrovinka ve stylu working equitation na kontrolních bodech- přicválání k děrovačce, půlpirueta, stát, udělat značku do kartičky a zase cvalem vchod. Užívali jsme si to oba do detailu, ke konci etapy jsme potkali první koně v protisměru- a mezi nimi „naší“ Sirhael! Oba nás to povzbudilo, se smíchem jsme si dali pár kozlíků. První kolo uteklo jak voda, veteriny na A a 1 a tepal jak Bůh- odsedlali jsme a šli.
Druhá, červená trasa byla o něco tvrdší, rozuměj asi všeho všudy kilometr mimo písek :-). Pan Blanc jel jak drak. Vezla jsem se, tempo si diktoval sám, ušiska stále našpicované kupředu, jakoby tušil, že jsou před námi koně jen kousíček. Nebylo co tomu vytknout, vše šlapalo na výbornou a dělalo se teplo. Akorát po příjezdu této etapy jsme se ve veterině podivili. Tentokrát před cílem nebyla cesta po panelce, tak jsem proklusala i bránou, opět jsme sundali sedlo a šli ihned. Tepy 53, vážně ve mně vzbuzoval rostoucí obdiv. No, akorát maličkost. Juliette, kterou známe již léta z mezinárodních závodů a která zde byla v roli veterináře, se nelíbil náš klus. Snažila jsem se vysvětlit, že si nemyslím, že má problém, tvářili jsme se my i okolí dosti nechápavě, ale i po druhém klusu trvala na svém a pronesla pochyby o pravé přední noze. Pak zvedla levou a ukázala, že asi šlápl na kámen. Bylo to jak zpátky do minulosti, konkrétně do Borotína, kde nás ožralé složení veterinární komise poslalo domů pro otlak z trati (pod plnou easywalkerovou podkovou). Tehdy to byl křest ohněm a dlouho jsme se z toho vzpamatovávali, zde, jsme to zvládli až překvapivě chladně. Rozdíl byl nejspíše i v tom, že Juliett si to vážně myslela, pochybovala, že by kůň zvládl další kolo a tak bylo její povinností i její prací nás vyloučit. Navíc to nemělo s alkoholem nic společného, spíše sázíme na ne zrovna ideální poměr velikosti našeho koně a kvalit jejího přes 80let namáhaného zraku. Kdo nás zná ví, že bychom naše koně nevystavili riziku, nepohodě, nebezpečí, už extra ne v závodě. Tak jsme to vzali sportovně, protože pan Božský byl v naprosté pohodě, pln elánu a zdráv- svědčilo o tom nejen jeho chování, ale i všechny ostatní veterinární parametry včetně tepů a opakovaných tepů (53 a 52 po proklusání cíle). Navíc cíl mise splněn nadočekávání. Šli jsme se převléci do suchého, udělat ze zpoceného krasoně opět čistoskvoucího krasoně a dát si hromadně pětikilového melouna, na který by došlo před startem do posledních 18ti kilometrů.
Vydýchali jsme se, dali si kartoffelnsuppe mit ohromný buřt a jejich desert a mezitím závod dokončila Sirča. Tak jsme mazlili Sirču, povídali si dlouhou dobu s její majitelkou a týmem a pak si sedli do stínu k veterinám a sledovali jak bojují ostatní i s celým Conny týmem, fotografkou závodů a dalšími, co hovořili anglicky. Bylo to vážně příjemné odpoledne, dlouho jsme takhle nespeakovali a bylo úžasné vidět, že Sirhael dělá to, co jí baví a že vypadá skvěle.
Počas pobytu u veterin jsme byli svědky i mnoha dalších sporných případů projití a vyloučení. Vážně jsme se tentokrát neshodovali s verdikty a nebyli jsme to my, kdo by to říkal nahlas, nýbrž němci samotní. Někdy to tak je. A tak jsme, po opohybování tři hodiny stojícího Montíka, aby případný problém po „zatuhnutí“ vylezl na povrch (šel však čistě na obě ruce na kruhu i rovně), odjížděli domů velmi spokojení, i když o něco chudší. Tentokrát ne o tušírku, ale o balíček papírových kapesníků, co vypadl na trati, a o pár iluzí.
Byla to však stále dobrá oběť tomu, co jsme zažili. O co jsme se opět posunuli, kolik času jsme strávili šťastní a s úsměvem. Je to malá daň za akorátní trénink v prostředí, které naše zem nenabízí, a který bych stěží někde odjela v podobném stylu a tempu, s podobně smýšlejícími jezdci ovládajícími své koně. Bylo to zkrátka určitě tak, jak mělo být.
Po cestě domů se nebohý Monty opět soustavně pokoušel okopat přívěs. Možná dupal do rytmu, ale spíše se dožadoval zábavy a pozornosti, jak ve většině případů činí i doma. A neměl s kým pokecat. Hledáme proto na příští dlouhou cestu televizi vhodnou do přívěsu a kvalitní koňský kanál plný poučení a zábavy (a exkluzivity). Nevíte o něčem?