Když jsem se před dvěmi lety poprvé účastnila závodů v Třebušíně, hlavním zážitkem hned vedle našeho dostihu pro mne byla soutěž st. ST. Dva jezdce spolu s jejich koňmi jsem obdivovala téměř s otevřenou pusou a sen dokázat to samé se v mé hlavě usídlil. A tak, dne 5.června 2010 začalo se pracovat na jeho realizaci. Jako na nejtěžší dostih sezony jsem na tuto závodní akci pohlížela s dobrými nervy a hrůzou, zda to vážně zvládneme. Závod pro mě neměl žádnou kvalifikační hodnotu, byl to prostě výmysl tvrdohlavé zasněné holky se skvělým koněm, který jí udělá, co jí na očích vidí. A tak se stalo, v 6:00 jsme odstartovali..
Společnost nám dělal Vlasta Rejl a Hamir- nikdo jiný si netroufl. Po vydatných deštích, které po celé republice letošní jaro trvají skoro nepřetržitě, jsme si již velmi rychle v prvním kole uvědomili, že jsme blázni. Jenže, kdo není, není endurance nic pro něj. A tak jsme se prokousávali. Trať mokrá a hluboká místy vyžadovala chůzi pomalým krokem, což bylo pro koně vyčerpávající a rychlost jsme museli nahánět na každém suchém úseku bez ohledu na kopce. Po prvním kole, kdy byla teplota příjemná, vycházející slunce ozařovalo vysoké trávy a prosvítalo mezi listím do lesa, srnky překvapené nečekaným příjezdem našich koní zmateně utíkaly nejkratší cestou pryč. Po příjezdu do prvního cíle jsme s Vlastou usoudili, že i kdyby nás chtěli vyhodit, byla to nádherná projížďka a domů pojedeme spokojení.
Ve druhém značně teplejším kole měl Hamir krizi. Vlasta z toho byl nešťastný do chvíle, než jsme se rozhodli zkrátit louku na vrchol kopce cvalem a Hamir završil krizový stav v jedné chvíli nekontrolovatelným cvalem vpřed za doprovodu parádních kozlů. Pak se jelo v lepší náladě a bylo to fajn. Po druhém kole jsme zkonstatovali, že i kdyby nás chtěli vyhodit, byl to velice povedený trénink a domů pojedeme spokojení.
Třetí kolo bylo jedno z nejhorších- kolem poledne se teploty pohybovaly na slunci kolem 30°C, ve stínu bylo dobrých 25. Každý kopec jsme běželi vedle stejně jako v kole druhém a nechávali koně užírat trávu, což alespoň Haydée nebývale vzpružilo. Tom a Ivana zvládali chladit jedním autem a všude byli včas a připravení, jelikož chlazení i občerstvení bylo naprosto nezbytné. Při sestupu kopce z Kalichu mě píchalo v žaludku tak, že kdyby nás chtěli vyhodit, pořád ještě můžou, i když tohle kolo bylo vyčerpávající. V přestávce jsme pomohli odchaldit Gabora, který úspěšně absolvoval jeho první Z.
Předposlední kolo měli oba koně menší krizi- výrazně jsme zpomalili-i úměrně teplotám a zase si zaběhali 5km trasy vedle. Klobouk dolu před Vlastou, zatímco mě píchalo v boku po pár metrech dolů, on si všiml že nás nemá až za potokem, když jsme byly za zatáčkou a já v křeči. Žádní koně nás již nemíjeli, závodníci st. S jeli za námi. Chladit jsem začla i sama sebe. Teplota neúprosná, při sjezdu do chatové osady cítíme vůni grilovaného masa a kouř se s námi táhne ještě na kopec. Vzájemně konverzujeme na co všechno máme chuť, uzavřeno-téměř na všechno vodového a chladného, co v bufetu na ranči nemají. Při dojezdu do cíle konstatujeme, že jestli nás vyrazí, já se dám na profesionální hru šachu a Vlasta trval na něčem pod čerstvým vzduchem- tuším že golf.
Veteriny a re-checky proběhly pro oba koně v pořádku, Haydée v přestávkách stále pije, žere a vypadá čile. V hlavě se mi honí, že chybí jen kousek ke splnění. Pouhých 20km, na kterých máme cca 3hodiny, abychom se vešli do limitu. Vyrazili jsme do posledního kola. Když jsem v půlce kola pronesla, že je to snad poprvé co musím pobízet, bylo mi řečeno něco, co by se majitelům shagyí nelíbilo, ale podělím se- Vlasta chladně řekl: ,,Hmm, to protože nemáš shagyi." I tak, Hamir perfektně držel tempo, Vlasta perfektně běhal z kopců jako v prvním kole, trpělivě čekal za potokem a společně jsme závod dokončili. Nikdy jsem nejela těžší. Nikdy jsem nejela krásnější. Protože to, co dokázala Haydée, to, co pro mě srdcem dokázala, za to jí budu vděčná navždy. v závěrečné veterině, kam jsme po našem pozdním příjezdu v půl osmé po deseti a půl hodinách jízdy vstoupily, bylo vyřčeno- schopen pokračovat. Slzy tekly ať se chtělo nebo ne. Na tohle se nazpomíná. Haydée vyhrála svých prvních 100km v naprostém pořádku v terénu, který, alespoň u nás, nemá obdoby.