V letošní nabyté sezoně došlo na další závody. Tentokrát jsme se vydali do Vilémova ve složení: Tom, Sirča, Filda, Míša, Criss a já. Stalo se tak v pátek 7.8. po osmé hodině ráno, kdy jsme dobře naladění vyrazili z Jeseníku. Cesta trvala tři a půl hodinky, ale panorámata a výhledy při přejezdu Červenohorského sedla jsou k nepopsání. Po přistání na místě konání jsme byli příjemně zaskočeni. Hned na úvod tedy velké poděkování pořadatelům, kteří narozdíl od loňského roku: připravili veteriny včas, seno, boxy, voda, stánek s jídlem, to vše bylo nachystané a připravené k užívání, porada nebyla zdlouhavá a fotky nejen černobílých šipek na silnici byly promítnuty na barevné plazmě a ještě navíc byla trať mnohem lépe značená, takže málokdo zakufroval. Jelikož Sirča po loňské sérii KPček potřebovala vyběhnout nezbytné Z, aby mohla do L, užili jsme si ranního spánku a klidu mnohem déle než obvykle, start byl totiž až v devět hodin. Fandili jsme tak i účastníkům soutěží S a L a v devět hodin vyrazily na trať mezi prvními, což nám vydrželo až na samotný závěr, ale pěkně postupně..
První kolo jsme si držely druhé místo, před námi měl náskok jen Predátor, za kterým jsme se nehnaly. Trať byla náročná na nohy-hodně měkko, hluboko, bahenno, ale krásná, zábavná a rychle ubíhající. O hodinku a kus později jsme dorazily do cíle první etapy, ve kterém jsme se o sebe bez wranglerů, kteří marně čekali na chladícím bodě, postaraly kompletně samy za necelé tři minutky (uf). Veterina proběhla v pořádku, do druhého kola jsme startovaly s minutou a půl dlouhým zpožděním na Predátora. Toho jsme svižným cvalem dohnaly po lučním kusu trati zhruba na čtvrtém kilometru a už se ho nepustily, ba ho předjely a hřebce, neustále řičícího nám za zády táhly. Po úspěšně absolvovaném druhém kole rychlostí plus mínus dvacet v hodině došlo na závěrečný dostih, který bohužel začal již pod kopcem do cíle, a po dojetí hřebce hlava hlava jsme se prořítily 90 stupňovou zatáčkou, kde jsem bohužel se srabácky bála o nohu (sloupek výběhu) a tempo jsme tak ztratily. Celkově jsme tedy dojely druhé o dvě vteřiny za Predátorem, do veteriny již chladili v kompletním složení a vstupovali o cca 8min dříve jak hřebec, což jen potvrzuje perfektní kondici kobylky. Nadšení jsme se vydali na běžné práce- úklid, obstarání koně, oběd, posezení, pokec, zkrátka neuvěřitelná pohoda.. Tom zářil jak sluníčko a to nejen radostí, ale i proto, že celodenní pobyt na ostrém slunci ho přismahlo do ruda. Vyhlášení jsme se dočkali v pět hodin, přebraly jsme ceny za druhé místo, pobalili věci, šampionku naložili a vydali se zpět domů, do nádherných Jeseníků, kopců jak se patří. Poděkování patří hlavně Tomovi, dále pak Míše za přípravu kobylky, Fildovi a tátovi Toma za pomoc a podporu a organizátorům, kterým letos není co vytknout, dokonce i počasí objednali výborné. Tak příště v Lku, Siri!