Nadšení z Třebušína ještě nepolevilo a už jsou tu další závody! Tentokrát jsme v termínu 4.+5.7.2008 vyrazili do Zelčína u Mělníka, jen 60km daleké vesnice. Tým tvořil táta, Klára, Láťa a já. Původně jsme měli v plánu jet soutěž st. "L", ale po vypsaní délky tratě (73,5km) se mě zmocnila lehčí panika a ihned jsem přeposlala přihlášku o kategorii níž, tedy na soutěž 49km. Den před závody krásně sprchlo nad celou ČR a výrazně se ochladilo, proto jsme si nepřipadali jako na začátku července a chodili zabalení v mikinách. Vyrazili jsme v pátek ráno (Latýsek opět velká pochvala za bezchybný vstup do přepravníku stejně jako v Třebušíně) a v Zelčíně jsme byli kolem 12hod., tedy po hodině cesty. Latýsek se ubytoval do boxu, protože nikdo jiný ještě padock postavený neměl a samotnýmu by se asi nelíbilo. My potom odjeli na vynikající oběd do Mělníka, pak následoval návrat, příjezd Nikči týmu a následný "brífink" vedle stanu, kde spal táta. Po technické poradě jsme se děsili zítřejšího dne, protože na každém úseku tratě byl nějaký zádrhel. Všichni se nejvíce obávali rušičky ptáků, která vystřeluje každou chvíli a úzkých hrází. Realita ale byla mnohem příjemnější..
Do stanu jsme zalehli krátce po půl dvanácté (předtím jsme si krásně pokecaly s Markétkou, Miladou, Lenkou, Tomášem, no prostě se všemi přítomnými fajnovými lidmi). Ale bohužel, jestli jste si mysleli že jsme spali, tak to ani náhodou, protože to jednoduše nešlo. Milí sousedi pařili u táboráku nevídaným (spíš neslýchaným) stylem. Po jedné hodině už mi nezbylo nic jiného než jít se uklidit do auta, kde jsem spala sice trošku zkrouceně, ale bylo mi tam mooc fajn (nelezou tam komáři, je to odhlučněný a je tam příjemnej chládek, zkuste to taky někdy). Budíček byl na 6:50, abychom se stihli podívat na start eLkařů. Pak už to zase strašně letělo, měla jsem pocit, že nic nestíhám. Rychle copánky, vyčistit, nasedlat a konečně.. vyrazit :-)
Start byl rychlý, ale nebylo to nic nezvladatelného. Jelikož už je to Láťovo třetí zetko a ještě v rovinatém terénu, rozhodla jsem se, že už ho šetřit nebudu a naopak, pojedem pěkně svižně na umístění (no dobře, pomýšlela jsem i na to první :-D). Drželi jsme se tedy v první pětici rychlých koní, prvních 10km fakt nehorázně rychlý tempo. Ale moje F1 stačil s přehledem. Přebíhali jsme mosty, běhali po úzkých hrázích a kanálech, po strništích, polních cestách a pár metrů po asfaltu. Trať celkově byla hodně tvrdá, kamenitá (no ne zrovna můj typ), ale okutí tentokrát nezklamalo a vydrželo. Po příjezdu prvního kola jsme byli ve veterině za necelých 6min, tepy parádní, prošli jsme na Áčka. Do druhého kola jsme tedy startovali jako třetí, celkem dobře to vypadalo. Zase jsme jeli celou trať společně příšerně vysokou rychlostí (GPS ukazovala 22km/h). Co nás stálo umístění byly ořechy před cílem. Trať totiž vedla po hrázi, vpravo řeka, nad vámi a vlevo stromy (hodně nízké). V prvním kole mě o ně málem sundal, protože jsem do nich nalítla ve cvalu, v druhém už jsem si dala bacha a zpomalila, a právě tam mi utekla první (vítězící) trojice koní. No co se dá dělat, po asfaltu a cestě plné hnusných šutrů, která na cestě do cíle byla už je nedoženu. Zato nás dohnala Pavla Turzová s Delirandem (modrým bráchou) a tak jsme přešly do kroku, s pěkným náskokem a pěkně pomalu do cíle. O žádný napínavý finiš jsme se opět nepostarali, neboť jsme se s Pavlou domluvily.
Při dekorování jsme byli obdarování modrou kokardou, takže jsme ladili naprosto dokonale se vším. Takže zase čtvrtí, i když vítězství bylo skoro na dosah. Alespoň víme, že na to má. A navíc modrá je dobrá ne?